Spain diary

Středa v 11:36 | E. |  travel and cultural diary/random
zhruba před dvěmi měsíci se mi v hlavě hromadily otázky typu zda mám všechno potřebné nakoupeno, sbaleno a hlavně napsáno a odškrtnuto na seznamu věcí, které semnou poputují do Španělska. můj cíl byl, abych si na týdenní letní dovolenou dokázala sbalit do jednoho velkého batohu + do menší kabelky, kterou budu mít u sebe v autobuse. všechno se mi podařilo! a to sem měla vážné pochybnosti, jelikož když sem se do stejného batohu balila na tři dny na RfP ze začátku července, tak to dopadlo dost katastrofálně a polovinu věcí sem musela nechat doma, abych s sebou měla doopravdy to nejvíc potřebné - jo, člověku pak dojde, že v červenci je i pětadvacet stupňů opravdu hodně a že nemusí tahat mikinu a ještě k tomu koženou bundu.

24 hodinovou cestu autobusem už nikdy v životě nechci absolvovat a jestliže se zbytek rodiny bojí letět letadlem, já si tedy raději rozhodně připlatím. nehledě na to, že v dálkovém autobuse musíte mít bohužel záchod... a ten co? ten už po 15 hodinách opravdu příjemně nevoní.
k moři jsme se s mamkou a sestrami vydaly po sedmi letech, tudíž sem se doopravdy nemohla dočkat až konečně budu stát u břehu na pláži a budu koukat do dáli a vnímat a nasávat ten svěží mořský vzduch. hotel jsme navíc měly přímo na pláži, v letovisku Malgrat de Mar, které i samo o sobě nabízelo fajn místa, které jsme se sestrou hned druhý den po příjezdu šly prozkoumat. hotel byl plus mínus 40 km od Barcelony, do které jsme se dostaly dvakrát - jednou jen se sestrou na vlastní triko a podruhé s cestovkou a i s mamkou a druhou sestrou, které holt nejsou takové, že by někam jely samy bez osoby, která to tam perfektně zná.

já zase, možná bohužel, možná ne, nejsem člověk, kterej dokáže hodiny a hodiny ležet na lehátku a opalovat se :) na takové dovolené nejsem, potřebuju akční dny, potřebuju se hejbat, objevovat, poznávat, prozkoumávat. tudíž jsem celé rodince hezky naplánovala akční týden ve Španělsku - neměly jsme co dělat snad jen dva dny a zrovna dva nicnedělající dny přišly celkem vhod. v moři jsme bohužel byly párkrát, jelikož zrovna v tom týdnu byly dost velký vlny a celkově to moře bylo neklidný. nejsem zrovna nejlepší plavec, a ke konci dovolené jsem si k moři chodila pouze sednout a pozorovat, jak bouří a mění barvy.

když už jsme byly v tom Malgrat, které je doslova kousek od známého Marinelandu a jelikož já sem pověstná tím, že miluju delfíny, asi bych si neodpustila, kdybych těch třicet euro nevyhodila a nešla se na ně podívat. stálo to za to! jasně, radši bych si s nima zaplavala, ale vidět úplně poprvé delfíny naživo? tak trochu sem si splnila sen.
den před odjezdem jsme nasedly do autobusu a jely se podívat do botanické zahrady Pinya de Rosa, která byla plná, úplně plná, kaktusů všemožného druhu. ráj. ráj na zemi. po vyčerpávající prohlídce zahrady jsme se vydaly do Lloret de Mar, odkud jezdí loď, která se zastaví uprostřed skalisek, dole má prosklené dno, tudíž vidíte podmořský život a během toho si popíjíte ledovou kávu. lodí jsme se potom dostaly do malebného městečka Tossa de Mar, které je proslulé pozůstatky tehdá velkolepého hradu. všude tam jsou malé, roztomilé uličky, z výšky pozorujete to, jak rozbouřené vlny naráží na skaliska a z toho pohledu se vám tají dech, nebo alespoň mně rozhodně ano.

1. DEN - příjezd, Malgrat de Mar
 

03.04.2017 Tokio Hotel

3. září 2017 v 13:22 | E. |  that feeling you get when they come on stage

v září minulý rok to šlo ven, teprve rok na to se dokopávám k tomu, abych o tom dni napsala článek... ale zase je to lepší, než se k tomu nedokopat vůbec :) zkreslené vzpomínky to už sice jsou, ale pořád mám ten koncert v živé paměti.
čekali jsme na to dlouho a já se ještě dnes fackuju za to, že sem původně jít ani nechtěla. naštěstí jsem se týden před koncertem dokopala k tomu, abych si ten lístek koupila a vzala v práci volno. myslím, že bych si asi neodpustila, kdybych ve finále vážně nešla. ano, jejich hudba už mě nezasahuje tolik, jako dřív, ale pořád to budou čtyři kluci, kteří mě vychovali a v podstatě zformovali člověka, kterým teď jsem.
3. dubna sem se probudila do deštivýho a šedivýho dne. pamatuju si, že sem říkala, že kluci tu zimu v Praze snad přitahujou. 15.3.2010 byla šílená zima, 3.4.2017 to sice tak strašný nebylo, ale nějakej ten den po nekonečném čekání před halou, mě v krku bolelo.

čekání jsem primárně trávila s Verčou, chvilkami i s Teri, a musím říct, že to, jak jsme stály před SaSaZu na kost promočené, je jedna z mých snad úplně nejoblíbenějších koncertních vzpomínek. a vykašleme se na PŘÍŠERNOU organizaci ze strany agentury Pandora a ještě PŘÍŠERNĚJŠÍ security agenturu. nebudu si tu kazit článek něčím, co za to ani nestojí.... díky bohu, že SaSaZu rušej. bleh.

tohle byl asi zatím nejvíc uvolněnej TH koncert, na kterém sem byla. už z počátku nám bylo jasný, že se opravdu nebudeme cpát nikam dopředu (vzhledem k tomu, že to mělo bejt i rozdělený na sektory) a s každým se tam hádat, kopat do sebe, tahat se za vlasy a podobně. stály jsme vzadu u zvukaře, viděly jsme úplně všechno a naprosto perfektně, zatancovaly si, zazpívaly si a myslím, že si i Verča ten koncert opravdu užila. a o tom to celé je, kluci dokážou stále navodit tu atmosféru, kterou sem z nich cítila před sedmi lety. nemusím je už tak strašně moc milovat, ale jsou moje dětství, moje dospívání a vděčím jim za tolik věcí. a ano, je to tak šíleně úsměvný, takhle to napsat, ale ona to pravda doopravdy je :)
člověku je najednou úplně jedno, že ze začátku Love Who Loves You Back nemohl ani slyšet. jakmile začnou první tóny, tak to zpívá kompletně s celým davem. nemluvím o The Heart Get No Sleep, Darkside Of The Sun a naší oblíbenou předvětu "thank you so much for coming out at our show tonight!", která k Darkside prostě patří a patřit vždycky bude, acustický Black BLACK BLACK?!?!, nejvíc skvělou Girl Got a Gun nebo třeba o legendární Durch den Monsun :)

zajímavý je, a měla sem to takhle i s Kings Of Suburbia po koncertě ve Vídni, že sem si po koncertě Dream Machine opravdu zamilovala.

z koncertu, který měl být víceméně jen vzpomínkový, se tedy opět vyklubala láska a musím jen doufat, že se na nějaký ještě někdy dostanu.


02.04.2017 Counterfeit (+ special guest: Decade, Tigress)

20. června 2017 v 22:49 | E. |  that feeling you get when they come on stage

jakmile Counterfeit oznámili turné a já zaregistrovala Prahu, bylo zcela jasné, že se jde! VIP lístky jsem sice propásla, ale zase na druhou stranu jsem si řekla, že m&g jsem měla minule a že člověk musí dát šanci i lidem, kteří takové štěstí hned napoprvé neměli :)
kluci do světa vyhodili jejich úplně první album Together We Are Stronger, které jsem si zamilovala hned na první poslech a na dubnový koncert jsem se tedy začínala pomaličku tešit jako malý dítě. vzhledem k tomu, že ještě nejsou tak mega populární (čeká je to), tak jezdí po relativně menších klubech, což jsou má nejoblíbenější místa a člověk je tam sice nalepenej na úplně každého, ale od punkrockovýho koncertu nemůže nikdo čekat, že tam budou lidi stát jako tvrdý y - ha, myslela jsem si teda, že to nejde.
po AA to byl druhý koncert, na který jsem šla úplně sama, ale vlastně to ani ničemu nevadilo a zpětně bych se asi fakt proklínala, že jsem kvůli takové banalitě oželela zrovna show někoho jako jsou Counterfeit.

tentokrát však musím vynést do oblak i jednu předkapelu! Tigress! wow! na to, že zpěvačky úplně nemusím, u téhle kapely je to absolutní opak. skvělá show, supr texty, energická kapela, která nás skvěle připravila na hlavní kapelu. tohle byl vážně skvělej tah, co se výběru předkapely týče.
k samotným Counterfeit nemám slov, moje oblíbený slovní spojení, přijde mi, ale jsou fakt neskuteční. nářez jako když tu byli poprvé, tentokrát se v Praze objevil i Sam, takže sestavička byla kompletní. perfektní setlist, i když oni jak těch svých věcí ještě moc nemaj, tak se nějak šlápnout vedle ani nedá a nestane se úplně, že by vám nezahráli zrovna tu vaši oblíbenou.
každopádně..... doslova mi pili krev lidi předemnou. já chápu, že Jamie je hvězda, ze které jsou v háji třeba i třináctiletý holky, taky jsem taková byla, a i to, že je rodiče samotný na podobnej koncert nepustí, ale když už teda tam jsem se svou ratolestí a úplně mě ta hudba nebaví, nejsem žádnej punkrockovej nadšenec, tak si jdu stoupnout dozadu a počkám, až ten koncert skončí a neřvu na nikoho kolem sebe, ať nezvedá ruce, ať neskáče, ať neřve a podobně. první řady stály totálně jako tvrdé y a bylo to až trapný. ale jestli si holky užily perfektní výhled a sáhly si na Jamieho, tak je asi všechno v pohodě :)

pořadatelé Aerodrome festivalu pár dní po koncertě oznámili, že se na něm představí, mimojiné, i Counterfeit, takže jsem skákala radostí a o tom, jak perfektní kluci byli i tam zase příště!

 


you never, ever, ever, get over some things, and time doesn't heal them, you just learn to manage them

10. června 2017 v 1:02 | E. |  this is who i'm, you're not gonna change that
necítím se zrovna na žádné větší vypisování, ale jelikož mě začíná štvát, že to tu všechno leží ladem a to i přesto, že mám co přidat, tak jsem se rozhodla, že alespoň něco málo sepíšu a hodím to sem. nejprve jsem sem původně chtěla dát menší shrnutí dvou dubnových (haha) koncertů, ale k tomu se nějak nemám.... ani to není tím, že bych tu ty články v koncertové záložce mít nechtěla, spíš to je tím, že když už něco sepíšu, smažu to a řeknu si, že se stejně snažím zbytečně.
co se stalo během dubna a května? zkusím to tak nějak ve zkratce dát do smysluplných slov. Counterfeit, TH, letěla jsem na služebku do Dánska, do rodiny jsme přivítali novou plyšovou lásku, zas a opět jsem se nechala potrápit a levé stehno má tedy konečně kámošku, začaly jsme s holkami alespoň trošku hýbat s naším projektem EDE(n) no a k tomu všemu jsem se stihla ještě sama v sobě psychicky ztratit - opět.
z něčeho se holt vypsat úplně nedá, zvlášť když člověk ani nějak neví, jak svoje myšlenky formulovat do psaného textu. připadá mi, že už tak dva roky padám do stále tmavšího, hlubšího a nezvladatelného začarovaného kruhu. vděčím za dny, kdy alespoň na chvilku myslím optimisticky, cílevědomě, šťastně. opravdu neznám větší zoufalost, než když se sama v sobě necítím dobře, vím to, chci s tím něco dělat, ale nevím jak, nevím co s tím udělat. strašně se těším na to, až se třeba za pět let budu smát tomu, co jsem řešila za hovadiny. chci z toho ven.
teď mám po dlouhé době pár dnů volna, v neděli mě čeká Aerodrome, na který se těším jak malá holka! a nepřestává mě udivovat, že je léto za rohem.
jak to máte vy s létem? nějaké plány? :)
vážně doufám, že se příště ozvu dřív - mějte se do té doby krásně, E.


Další články