Prosinec 2015

happy happy

31. prosince 2015 v 15:00 | E.

to už vážně není možný, jak rychle ten čas utíká... přijde mi, jako kdyby měl zítra začít teprve květen a ne, abychom měli vstoupit opět do nového roku. patnáctka pro mě byla šťastný, nešťastný, úplný i neúplný rok. v hodně věcech jsem se změnila, v hodně věcech jsem našla odpovědi a hodně věcí jsem dokázala získat, překonat, dokončit a nebo ukončit. teď momentálně ani nevím, jestli jsem šťastná. vlastně asi pravděpodobně ne, ale je to dobře, jelikož štěstí by pro nás mělo být něco ojedinělého a ne všedního.
když začnu vzpomínat, tak první, co se mi z roku 2015 vybaví je naše maturitní absolventská přehlídka VODA, kterou jsme měli hned ze začátku ledna a za kterou bylo šílený kus práce. ještě teď si pamatuju, jak jsem měla propíchané prsty, příšerné nervy a jak to ze mě všechno spadlo, když jsme šli poslední defilé.
pak se všechny mé nervy a všechna má pozornost přesměrovala na maturitní ples, který jsme měli v polovině dalšího měsíce. milion zařizování, milion hádek, milion slz, milion výčitek, milion smíchu, milion vděku, milion všeho. nemůžu sice říct, že jsem si svůj ples užila tak, jak bych chtěla, protože jsem si třeba nestihla zatancovat s taťkou, ale je to rozhodně jeden z dnů, na které budu vždycky vzpomínat.
na co rozhodně nesmím zapomenout je koncert Tokio Hotel ve Vídni!!! až do posledních chvil jsem nevěřila, že je opravdu po pěti letech uvidím. bylo to totiž celé jako na horské dráze, nejdřív jsem jet nechtěla, protože jsem neměla s kým a hlavně za co si koncert v zahraničí financovat, pak jsem ale našetřila, domluvila se s Verčou a skoro den na to objednávala lístky, které mi hned další den přišly:) byla to neuvěřitelná eufórie, nostalgie a mám na tenhle den a vlastně i ten následující, kdy jsme brouzdaly Vídní, jen krásné vzpomínky.
a pak to přišlo - maturita! teď mi to slovo už vůbec nenahání takovou hrůzu, jako v ten samý den před rokem, což je dost fajn. ale to, co jsem zažívala den před ústní zkouškou bylo vážně to nejhorší vůbec. ještě před písemnými jsme měli poslední zvonění na téma Pomáda. písemné jsem nějak zvládla a byla jsem přesvědčená o tom, že odmaturuju, praktické, kterých jsem se mimochodem bála úplně nejvíc, jsem taky zvládla a to i přes ten fakt, že jsem si vytáhla halenku, za kterou jsem nakonec byla nejvíc ráda, protože když jsem viděla, co všechno musí holky dělat na kalhotech a sukních... ale ústní. ach bože, den před jsem panikařila takovým způsobem, že jsem byla přesvědčená, že to nezvládnu ani kdybych uměla úplně všechno. i dneska si moc dobře pamatuju, jaké čísla jsem si vytáhla a myslím, že na ně jen tak nezapomenu. ale zvládla jsem to! zvládla, zvládla, zvládla! a jsem moc ráda, že už nemusím sedět i v noci nad učením, že nemusím šít do brzkých ranních hodin, ale i tak mi ta střední tak trochu chybí.
tří měsíční letní prázdniny a když píšu letní, tak opravdu letní. stihla jsem ZOO se sestrou, akustický koncert Imodium s Verčou, nové tetování, upsala jsem se k pomaturitnímu studiu angličtiny, výlet na kolech se sestrami a nejlepší kamarádkou. pak přišel srpen, asi ten nejvíc zlomový měsíc a měsíc, který mě neuvěřitelně změnil. někdo napsal, já se s ním sešla, zamilovala se jako blázen a na každého se usmívala jak měsíček na hnoji:) moc ráda na tohle poblázení, které jsem si za žádnou cenu nebyla schopná přiznat, vzpomínám. Kutná Hora, oslavila jsem své číslo 19 na Náplavce, poslední srpnový víkend byla se sestrou ve Vídni a pak přišlo září. všechno se to na mě sesypalo, já od té doby nevím, jak dál a když už jsem včera ten krok konečně udělala, tak mi nepřijde, že bych se cítila ani trochu lépe...
DOX mě okouzlil svou dokonalou výstavou BRAVE NEW WORLD, v listopadu jsem viděla Kensington, kteří jsou tak moc moc supr live!

jak tenhle rok shrnout. dal mi toho nejvíc, ale i mi toho hodně vzal. každopádně mi do cesty připletl někoho, za koho bych dala i ruku do ohně a ukázal mi, co jsou to opravdové životní hodnoty.
samu sebe jsem tenhle rok přesvědčila, že dokážu všechno, když si za tím budu pevně stát a budu pro to něco dělat, budu za to bojovat. poznala jsem krásná místa, skvělé nové lidi a ano, možná jsem v posledních měsících zrovna nehýřila optimismem, ale pořád tam je, vím to.

už nezbývá nic víc, než Vám popřát to nejlepší do nového roku! hodně zdraví, protože to je vážně to nejdůležitější co máme a bez toho nejde nic, lásky, protože... vás změní k lepšímu a když jste přesvědčeni, že je to ta pravá, tak se jí nehodláte vzdát za žádnou cenu a nevím, jestli je to dobře, ale stojí to za to, úspěchů, které Vás budou posouvat blíže a blíže k Vašim snům, nezapomenutelných zážitků, bez kterých to nikdy nejde a během kterých jste šťastní, že vůbec můžete existovat, smíchu, štěstí, co nejmíň trápení, smutku, slz. však to znáte:) děkuju Vám za opětovanou celoroční přízeň a uvidíme, co šestnáctka přinese!!

užijte si krásný Silvestr, E.

merry merry

24. prosince 2015 v 14:13 | E.
po roce se hlásím opět s menším vánočním randomem!:) přeju Vám všem, aby jste si Štědrý den užili jak nejvíc to jde, ve společnosti vašich nejbližších a nejmilovanějších, též Vám přeju, aby se Vám splnili všechna tajná přání, aby jste se celý den radovali a aby pro Vás i letošní Vánoce byly nezapomenutelné. jen škoda, že nám letos vůbec nepřeje počasí a opět se bílých Vánoc nedočkáme:(

tak ještě jednou Veselé Vánoce, E.



where have all the flowers gone?

12. prosince 2015 v 18:18 | E. |  this is who i'm, you're not gonna change that
už si ani nevzpomínám, kdy naposledy tu byl článek s pozitivním zápisem. pravděpodobně někdy na konci srpna, pak už se to všechno začalo sypat, pomalu, ale jistě. a teď jsem ve fázi, že by stačil udělat jeden jediný krok k tomu, abych zase šťastná byla a já se bojím... bojím se ten krok udělat, ale zároveň vím, že když to neudělám, nikdy to nebude tak, jak to bylo. víc začarovanější kruh snad ani neexistuje, opravdu:)
jsem tak šťastná, že už je prosinec! ani ne kvůli svátkům nebo tak, ale spíše kvůli tomu, že listopad vážně nesnáším... ten měsíc mi vzal už tolik důležitých lidí, podzimní deprese se na mně letos podepsali tolik, že ani nevím, jak se jim to povedlo. já už vlastně pomalu zapomínám i na to, jaké to je být šťastná, co mě šťastnou dělávalo už nedělá, a vidí to všichni, všichni se mě ptají, co mi v poslední době je. jak jim na to mám ale odpovědět? jsem blbá, protože jsem se zamilovala? ne, nejsem blbá, já se totiž nenechala uhnat na hezkoučké řečičky. já jen našla někoho, kdo mě motivoval a bez toho, aby mi jakkoliv motivačně promlouval do duše, někoho, na kom jsem viděla nenápadné sakra důležité věci, kterými on na sobě opovrhoval, někoho, kdo mi dodával sílu a ukázal mi, že láska má smysl, že život má smysl, že já mám smysl, že všechno má smysl. žádné moje, tvoje, naše. a když už jsem si tohle všechno uvědomila, tak bylo pozdě to vracet, udělat jinak. teď mě bolí každý jeho pohled, kterého se za žádnou cenu nehodlám vzdát.
doufám, že tuhle dlouhodobou nic neříkající náladu brzo vystřídá ta vánoční a já si budu moct pouštět all I want for Christmas is you bez toho, abych se zamýšlela nad smyslem toho textu a brečela.

užívejte posledních dnů v tomto roce, E.