Březen 2016

do you regret it? do you regret loving him? / I will never regret loving him, because learning how to un-love him taught me how to love myself

27. března 2016 v 19:06 | E. |  this is who i'm, you're not gonna change that
jaro se snad konečně přihlásilo na delší dobu o slovo, nebo alespoň já tomu pevně věřím, jelikož už nutně potřebuji pěkné počasí, aby mě denně nabíjelo pozitivní energií, protože věřte nebo ne, mou náladu ovlivňuje hlavně to, jak to venku vypadá. na dnešní den jsem sice měla v plánu první letošní Náplavku, ale nějak nebylo s kým a nebo vlastně jsem raději ani nikomu nepsala, protože mi je jasné, že by nikdo nemohl. každopádně nemůžu úplně říct, že bych si letošní Velikonoce nijak neužívala, to zase ano. poznávám něco nového, čistého a hlavně opětovaného, objevuji novou hudbu, ze které mám husí kůži pokaždé, když jí slyším, po dlouhé době se směju a tak nějak celkově si užívám toho, kdo vlastně jsem a kým jsem se, za těch 7 měsíců neustálého trápení, stala.
kdybych jsem napsala, že už si nikdy na nic nevzpomenu, že mi to už ani trochu nechybí, tak bych sama sobě pěkně lhala. chybí mi to, neustále, ale už po nocích nebrečím do polštáře. někdy přemýšlím nad tím, jaká jsem byla a co mě bavilo před rokem a vždycky nevěřím tomu, co všechno se za tu dobu změnilo, jak mě někdo dokázal tak neuvěřitelně změnit.
možná mi už chybí jen ty krásné okamžiky, možná už jenom miluju ty vzpomínky, ale sama nechápu, proč i přesto všechno mi nejde nenávidět. spletla jsem se, strašně moc a štve mě, že mi milion lidí říkalo, že si všechno jen přikrášluju, že tohle nemá budoucnost, že mě využívá, že každý je rád chtěný, že si semnou pouze hraje a... teď jsem v bodě, kdy tohle všechno přiznávám, vím a věděla jsem to i tenkrát, ale stejně jako předtím, stále mám v hlavě to, že vím, že mu na mně záleželo, že ho znám z té jeho opačné stránky, ze které ho zná asi jen málokdo, že tu byl, když nikdo ne a že sakra nechápu, proč to zakopal a zahodil, i když tvrdí něco jiného. možná tady píšu ty největší bláboly na světě, nebo mi to tak alespoň dost často připadá.
život nám má přivést hodně lidí do života a každý z nich nás má něco naučit, každý z nich ví a umí něco, co my ne, každého z nich potkáme z nějakého určitého důvodu a i když to tak často nevypadá, tohle je jeden ze smyslů života. má nás naučit milovat, odpouštět, opatrovat, strachovat se, vážit si, rozumět, naslouchat, podporovat, ale taky brát na vědomí, že ne každý s námi bude do úplného konce a umět se s tím smířit a neklást si otázku, jak by všechno vypadalo, kdyby jsme za dané a dané okolnosti udělali nebo řekli něco jiného.

není pro mě uzavřenou kapitolou a ještě dlouho asi nebude, ale smiřuji se s tím vším, nedávám to za vinu jenom sobě, neřeším, jak by všechno vypadalo, kdybych něco udělala jinak a kdybych něco neudělala vůbec, prostě vím, že jsem to tak chtěla a že jsem k tomu důvod měla. kdo v našem životě zůstat má, zůstane, tak je to prostě dané, i kdyby jste se neměli vidět pár let, vždycky si najde cestu zpátky do vašeho života a třeba se tak stane i co se nás týče, naděje umírá poslední a osudu nelze poručit.

přeji krásný zbytek Velikonoc, E.


Český kras/Bubovické vodopády/Svatý Jan pod Skalou diary

10. března 2016 v 22:11 | E. |  travel and cultural diary/random
minulý týden v pátek jsem si řekla, že potřebuji alespoň na jeden den někam vypadnout, nesedět doma a po menším rozhodování jsme se se sestrami rozhodly, že v sobotu ráno vstaneme brzy a půjdeme přes Český kras do Svatého Jana pod Skalou. jsem vážně ráda, že v okolí mého bydliště jsou takové přírodní poklady a že za nimi nemusím jezdit někam na druhý konec republiky a podobně.
uznávám, ranní počasí jsme všechny tak trochu podcenily a ujistily se, že i na sluníčku není zrovna nejtepleji. každopádně stačilo dojít do Srbska, tam se vydat po červené značce směr Karlštejn a ze zmrzlých prstů najednou sešlo, protože začínala stoupat teplota s blížícím se polednem. cesta plná bahna, objevily jsme zrušený a opuštěný hotel, chvilku jsme se zastavily u roztomilých koz a pak se vydaly směr Svatý Jan pod Skalou. šly jsme přes Bubovické vodopády, které mě osobně vážně ohromily. nevím, jestli to bylo tím umístěním a veškerou přírodou kolem toho, ale vážně jsem dlouho neviděla takovou krásu. zvládly jsme nekonečné kopce a po několika kilometrech jsme konečně došly do Svatého Jana.
Svatý Jan pod Skalou je proslulý svou dechberoucí vyhlídkou, na kterou se dostanete po zdolání 1,2 kilometru a to za neustálého stoupání do kopce. každopádně za ten výhled a ten zážitek z něho to rozhodně stojí! jsem sice člověk, který má úkrutný strach z výšek a ještě když jsem viděla, jak mi to podklouzávalo na cestě nahoru, ale nakonec jsem se taky odhodlala a sedla si na kraj oné vyhlídky, i když to stálo chvilku přesvědčování sebe samé. ještě jsme zkoukly Kostel sv. Jana Křtitele a jezkyni sv. Ivana a začaly pomalu plánovat cestu domů. rozhodovaly jsme se mezi 7 km po rovné cestě či 5,5 km po strmé cestě - no, nakonec to vyhrál autobus, který nás zavezl na zastávku kousek od domova. svedeme to na zimu a nebudeme si přiznávat, že jsme byly už vážně líné a že jsme toho už za celý ten den měly "plné kecky".

byli jste někdy ve Svatém Janu pod Skalou a na vyhlídce U Kříže?:) taky máte v problematickém období ve zvyku unikat do krás přírody?