Červen 2016

Nižbor/Křivoklát diary

19. června 2016 v 21:46 | E. |  travel and cultural diary/random
takovou dobu jsem si nesbalila svačinu s foťákem do batohu, nenazula pohodlné boty a nikam nevyrazila, že jsem to včera musela nutně napravit. jak jsem už psala, opět se ve mně probudila touha fotit všechno okolo sebe, za což jsem strašně moc ráda, ale na druhou stranu kolem sebe nemám denně něco, co by stálo za to cvaknout. každopádně tahle moje touha mě pravděpodobně konečně dokope k tomu, abych si našetřila na lepší foťák, protože řekněme si to na rovinu - svůj omlácený kompakt sice miluju, ale mám ho tak moc dlouho, že by si zasloužil vystřídat:) ale teď už tedy k našemu včerejšímu dobrodružství.

jako naší další túru jsme vybraly 25 kilometrovou cestu přes Nižbor na Křivoklát a to hlavně kvůli tomu, že jsem už dlouhou dobu chtěla navštívit zámek Nižbor a hrad Křivoklát - bez nemožných spolužáků ze základní školy. v deset hodin jsme vyrazily, sbalený všechny nezbytné věci až na pláštěnky nebo deštník, dostatek vody jsme tedy taky podcenily, protože už v polovině jsme měly skoro prázdné lahve, ale zvládly jsme to a v cíli jsme si spokojené a vysílené daly za odměnu točenou zmrzlinu. cesta byla neuvěřitelně krásná, až člověk chvílemi žasne, co příroda dokáže. válnou většinu cesty jsme šly v lesích, následovaly červenou turistickou značku a kolikrát děkovaly samy sobě, že jsme si nevybraly opačnou variantu túry - jet na Křivoklát vlakem a pěšky se vrátit do Berouna, protože jsme celou cestu vesměs sestupovaly a kopce nás za celou dobu potkaly maximálně třikrát. potkaly jsme dost málo lidí, což nás docela dost překvapovalo, protože přeci jenom hezky bylo a že by už vážně všichni byli tak líní o volném víkendu vyrazit na pěší túru?
Křivoklát mě ale zklamal, a to hodně. nevím, co jsem od něj očekávala, ale mezi mé nejoblíbenější hrady se tedy rozhodně nezapsal. i když, já tak nějak všeobecně dávám přednost zámkům, jen co je pravda. do Berouna jsme se tedy vrátily vlakem, protože zpátky bychom to vážně nezvládly a hlavně už taky bylo asi šest hodin pryč. člověk by čekal, že ho budou bolet nohy, ale mě spíš bolela hlava z celodenního sluníčka. naštěstí jsem se z toho vyspala a teď vám chci ukázat, jak nádherná umí příroda být!


movie tips

14. června 2016 v 16:04 | E. |  movies you have to/don't have to watch
How to Be Single / Jak přežít single (2016) - v hl. rolích Dakota Johnson, Rebel Wilson, Leslie Mann, Alison Brie - Jak už asi víte, tak nejsem zrovna ten typ, který si sám od sebe pustí komedii a romantickou komedii už vůbec ne. How to Be Single se může celou dobu jevit jako totální tuctová komedie, každopádně já se v ní docela dost našla. Zasmějete se a možná Vám to dá i něco víc.

"Let me teach you how to be single."

09.06.2016 Counterfeit (+ special guest: Monarks)

12. června 2016 v 20:28 | E. |  that feeling you get when they come on stage

někdy na začátku dubna jsem se dozvěděla, že se do Prahy chystá kapela Counterfeit, a jelikož mi je Spotify dost často nabízeli až jsem si pár songů dost naposlouchala, byla jsem z téhle noviny naprosto nadšená + jejich zpěvák je Jamie Campbell Bower, což už byla jen taková ta pomyslná třešnička na dortu k naprosté dokonalosti. s Teri jsme se hned chytly příležitosti, začaly všechno domlouvat a pár dní na to si šly pro lístky na m&g.
celý květen utekl jako voda, přišel červen a s ním i devátý den v měsíci, tudíž po dlouhé době koncert! sice jsem před srazem s Teri měla strašně moc zařizování a měla jsem co dělat, abych vůbec všechno stihla a byla v danou hodinu u Palladia, kam jsme ještě rychle vběhly vyvolat dvě fotky kluků (byl to boj, nejdřív nám to dokonce vyhodilo fotku, kterou jsme ani vyvolat nechtěly - ještě když já jsem na tyhle technologie absolutní to) a pak začaly hledat cestu k Chapeau Rouge.
m&g mělo být původně od 18:30, každopádně to by nebylo ono, kdyby všechno vážně začalo včas, takže se celý program o půl hoďku posunul, protože kluci v půl měli stále soundcheck. nějak jsem moc neprožívala to, že se za chvilku setkám tváří v tvář s klukama a asi taky možná proto si z toho pamatuju úplně všechno, což se mi ještě u žádného m&g nestalo, protože jsem vždycky byla strašně vyklepaná a nervózní. plus pro mě!
pár minut po devatenácté hodině meetkaře (ok, spíš meetkařky) začali pouštět, zkontrolovaly nám s Teri lístky a než jsme se nadály, tak tam fakt seděli - sice bez Sama, ale jinak komplet. upřímně, bála jsem se, že budou za obrovské hvězdy a řeknou maximálně tak "hi" a na něco se nám podepíšou. k mému nadšení to tak naštěstí nebylo, a to ani trochu. s každým si podávali ruce, představovali se, ptali se na různé random věci, stíhali vtipkovat, stíhali fotit vtipná selfiečka, stíhali natáčet na snapchat holkám, stíhali telefonovat s fanynkama, které nemohly dorazit, stíhali číst z knížky - stíhali snad úplně naprosto všechno, až jsem nevěřila tomu, jak přátelští, uvolnění a ukecaní byli. teď za mě bude mluvit mé puberťácké já, ale když jsem přišla na řadu a Roland jen tak do vzduchu pronesl "I love your tattoos" a Jamie se toho automaticky chytil se slovy "what! thats fucking sick, did you got these here in Prague?", tak pardon ale... nějak jsem nevěděla, jak na to mám reagovat a úplně mi vypadly veškeré fráze, které jsem jim chtěla říct. nakonec jsem teda asi třicetkrát nejmíň poděkovala Jamiemu za nejmilejší slova, stačila jsem mu ještě říct, že on má taky skvělé kéry, ať si užijou show, nacož mi bylo odpovězeno sborové you too & thank you for waiting. pak už jen fotka, rozloučení a čekala jsem na Teri, která se před klubem rozhodla, že Jamiemu dá jako dárek lízátko a hádejte, co - samozřejmě, že si ho hned rozbalil a ještě Teri stihnul říct, že je sweet a tak... takže vlastně jsme se obě proměnily na další dvanáctileté puberťačky, o které tam nebylo ani trochu nouze.
předkapelu jsem si pouštěla, špatní nebyli, ale ani jedné z nás se nechtělo být v tom davu ještě další dvě hodiny, než začnou hrát Counterfeit, takže jsme si sedly na bar, povídaly si a když bylo skoro deset, tak jsem si usmyslela, že si skočím rychle na záchod, že přece nezačnou hrát úplně přesně na minutu - samozřejmě, že začali, dokonce i s pěti minutovým předstihem. nejdřív jsme teda ani jedna nevěděly, jestli to jsou fakt oni, protože z té televize, co měli u baru to šlo fakt jen tak tak poznat (výmluvy - šlo to poznat dost jasně).
k samotnému koncertu nemám výhrad. jednu menší ano, fakt nesnáším, když si nějaká holka během koncertu začne česat, upravovat vlasy a já mám pak všechno v puse, ale pominu-li tuhle nepříjemnost, kluci byli až moc super. nečekala jsem, že budou až tak dobří, fakt ne a to jsem na ně slyšela chválu ze všech stran, ale stejně si člověk udělá nejlepší obrázek, až když je doopravdy v centru dění. slyšela jsem všechno, co jsem slyšet chtěla - Hold Fire, Come Get Some, Family Suicide, Enough, které bylo poslední a Jamie si ke konci hezky vylezl vlastně-ani-nevím-na-co a náležitě se s námi rozloučil, ale na song, na který vážně nesmím zapomenout je Letter to the Lost, které bylo odehráno v davu, emotivně, nádherně a... troufám si říct, že to byl nejlepší zážitek z celého koncertu, i když jsem vůbec nic neviděla, což ani nebylo nutné, protože už jenom to slyšet bylo něco.
Praha zažila pořádný hodinový punk rock a doufám, že se tu klukům líbilo alespoň z poloviny tak, jak jsem z koncertu byla nadšená já. stěžovat si na to, kolik dvanáctiletých holčiček tam bylo, jak jsem četla v nějaké recenzi, fakt nemůžu, protože i já byla taková a i já bych ve dvanácti chtěla vidět svého idola z co nejmenší vzdálenosti (co ve dvanácti, já bych to chtěla stále, že ano).

kdo nebyl - prohloupil. až příště Counterfeit dorazí, nenechte si je ujít:)

za valnou většinu fotek děkuju Teri, že mi dovolila je použít v tomto článku, protože z těch mých pěti rozmazaných fotek není skoro poznat kdo je kdo, ale důležité jsou vzpomínky a ne fotky, což by si možná někteří měli také uvědomit.

během čekání

just need some time in a beautiful place to clear my head

10. června 2016 v 19:50 | E. |  this is who i'm, you're not gonna change that
možná se blýská na lepší časy, možná ne, každopádně poslední dny si užívám. od minulého pondělí už nejsem studentkou a teď nějak doháním všechno, co jsem za ty roky na základce nebo střední nestíhala. hlavně, což mi dělá největší radost, s sebou zase skoro všude beru foťák nebo alespoň každou sebemenší kravinu fotím na mobil a musím říct, že mi focení vážně chybělo a nechápu, jak jsem třeba za jeden celý měsíc mohla vyfotit maximálně tak deset fotek. dále také oficiálně pracuju, fakt bych v životě neřekla, že to řeknu tak brzo potom, co dokončím jazykový kurz, ale je to tak. sice zatím pouze na zkoušku brigádně, ale je to skvělá práce, při které se hlavně nenudím a hodiny plynou jako pominuté. každopádně jsem moc ráda, že jsem tam zatím jen na brigádě, jelikož co si budeme povídat, své poslední prázdniny si chci užívat i jinak než jen v práci, tam pak budu už celý život.
plány na prázdniny nemám skoro žádné, když pominu občasné výlety po ČR nebo - před měsícem bych sama sobě nevěřila, že to řeknu - Asking Alexandria v srpnu! ani nevíte, jak moc jsem ráda, že jsem ten lístek vážně sehnala a že je můj a že jsem za něj nemusela platit dvakrát tolik a tak:) já sice nikdy nebyla nějakou obrovskou fanynkou, když byl Danny ještě na scéně, ale The Black s novým zpěvákem? to jsem si absolutně zamilovala, takže pro mě bylo naprostou nutností se na ně v srpnu dostat, o to víc, když příští týden prošvihnu BMTH. když už jsem se tak rozepsala o koncertech, včera jeden takový byl. Counterfeit v Praze! skvělej punk rock, skvěle strávený den a asi tedy víte, s čím tu budu příště:)
poslední květnovou sobotu jsem započala své FCE dobrodružství a to speaking, před týdnem jsem měla všechny důležité části naráz během jednoho dopoledne a vážně jsem měla co dělat, abych se udržela koncentrovat, protože, byť se to nezdá, mít use of English/reading, writing a listening v jeden jediný den - no byla to docela nálož. ale všechno jsem to zvládla, snad doufám, že i na nějaké to dobré procento, nebyla jsem kupodivu ani trochu nervózní, témata také šla, jen hlava pak bolela a zbytek soboty jsem už jen prospala.
jak si užíváte červen vy? a uvidím se s někým v srpnu na AA?:) - jakožto člověk, který tam jde sám, by mě to moc zajímalo.

mějte se krásně, E.


poslední dny studentkou

2. června 2016 v 23:14 | E. |  this is who i'm, you're not gonna change that
protože vím, že si tyhle dny budu dlouhou dobu ráda připomínat, rozhodla jsem se jim věnovat jeden samostatný článek. opravdu jsem nečekala, jak moc budu ráda za to, že jsem po střední nešla rovnou pracovat nebo na vysokou, ale že jsem se rozhodla se zdokonalit v angličtině a jít na pomaturitní studium. kdybych řekla, že jsem se nebála toho, že to budou jen vyhozené peníze a že mi to nic nedá, tak bych lhala. bála jsem se, každý mi říkal, že zná tolik lidí, kteří na pomaturitním byli a že na to akorát nadávají. no, pravděpodobně si vybrali špatnou školu. já měla to štěstí, že jsem dostala ty nejlepší lektory z Ameriky, že jsem byla ve třídě se skvělýma lidma, kteří si navzájem nepodkopávají nohy, kteří si pomáhají, chodí spolu na oběd a dokážou se bavit o každé blbosti. upřímně, kdyby jich nebylo, tak bych se ještě teď horko těžko dostávala přes určitou osobu, ale díky nim vím, že mi za to nikdy nestál a že spálit se hold musí úplně každý:)

každý měsíc jsme mívali projektové dny. na květen, na poslední projekt, jsme dostali za úkol jakýmkoliv způsobem umělecky zpracovat krátký anglický příběh, který jsme probírali na hodině. s holkama jsme se rozhodly, že to uděláme prostřednictvím fotek, že vytvoříme takový vtipný komix spojený s hudbou. prošly jsme se kvůli tomu přes dobrý kus Prahy, fotily jsme na Letohrádku královny Anny, na Petříně, na Kampě a stihly jsme se za tu dobu nasmát tolika věcem, tolik věcí probrat, tolikrát se skoro přizabít a ještě víc sblížit.