09.06.2016 Counterfeit (+ special guest: Monarks)

12. června 2016 v 20:28 | E. |  that feeling you get when they come on stage

někdy na začátku dubna jsem se dozvěděla, že se do Prahy chystá kapela Counterfeit, a jelikož mi je Spotify dost často nabízeli až jsem si pár songů dost naposlouchala, byla jsem z téhle noviny naprosto nadšená + jejich zpěvák je Jamie Campbell Bower, což už byla jen taková ta pomyslná třešnička na dortu k naprosté dokonalosti. s Teri jsme se hned chytly příležitosti, začaly všechno domlouvat a pár dní na to si šly pro lístky na m&g.
celý květen utekl jako voda, přišel červen a s ním i devátý den v měsíci, tudíž po dlouhé době koncert! sice jsem před srazem s Teri měla strašně moc zařizování a měla jsem co dělat, abych vůbec všechno stihla a byla v danou hodinu u Palladia, kam jsme ještě rychle vběhly vyvolat dvě fotky kluků (byl to boj, nejdřív nám to dokonce vyhodilo fotku, kterou jsme ani vyvolat nechtěly - ještě když já jsem na tyhle technologie absolutní to) a pak začaly hledat cestu k Chapeau Rouge.
m&g mělo být původně od 18:30, každopádně to by nebylo ono, kdyby všechno vážně začalo včas, takže se celý program o půl hoďku posunul, protože kluci v půl měli stále soundcheck. nějak jsem moc neprožívala to, že se za chvilku setkám tváří v tvář s klukama a asi taky možná proto si z toho pamatuju úplně všechno, což se mi ještě u žádného m&g nestalo, protože jsem vždycky byla strašně vyklepaná a nervózní. plus pro mě!
pár minut po devatenácté hodině meetkaře (ok, spíš meetkařky) začali pouštět, zkontrolovaly nám s Teri lístky a než jsme se nadály, tak tam fakt seděli - sice bez Sama, ale jinak komplet. upřímně, bála jsem se, že budou za obrovské hvězdy a řeknou maximálně tak "hi" a na něco se nám podepíšou. k mému nadšení to tak naštěstí nebylo, a to ani trochu. s každým si podávali ruce, představovali se, ptali se na různé random věci, stíhali vtipkovat, stíhali fotit vtipná selfiečka, stíhali natáčet na snapchat holkám, stíhali telefonovat s fanynkama, které nemohly dorazit, stíhali číst z knížky - stíhali snad úplně naprosto všechno, až jsem nevěřila tomu, jak přátelští, uvolnění a ukecaní byli. teď za mě bude mluvit mé puberťácké já, ale když jsem přišla na řadu a Roland jen tak do vzduchu pronesl "I love your tattoos" a Jamie se toho automaticky chytil se slovy "what! thats fucking sick, did you got these here in Prague?", tak pardon ale... nějak jsem nevěděla, jak na to mám reagovat a úplně mi vypadly veškeré fráze, které jsem jim chtěla říct. nakonec jsem teda asi třicetkrát nejmíň poděkovala Jamiemu za nejmilejší slova, stačila jsem mu ještě říct, že on má taky skvělé kéry, ať si užijou show, nacož mi bylo odpovězeno sborové you too & thank you for waiting. pak už jen fotka, rozloučení a čekala jsem na Teri, která se před klubem rozhodla, že Jamiemu dá jako dárek lízátko a hádejte, co - samozřejmě, že si ho hned rozbalil a ještě Teri stihnul říct, že je sweet a tak... takže vlastně jsme se obě proměnily na další dvanáctileté puberťačky, o které tam nebylo ani trochu nouze.
předkapelu jsem si pouštěla, špatní nebyli, ale ani jedné z nás se nechtělo být v tom davu ještě další dvě hodiny, než začnou hrát Counterfeit, takže jsme si sedly na bar, povídaly si a když bylo skoro deset, tak jsem si usmyslela, že si skočím rychle na záchod, že přece nezačnou hrát úplně přesně na minutu - samozřejmě, že začali, dokonce i s pěti minutovým předstihem. nejdřív jsme teda ani jedna nevěděly, jestli to jsou fakt oni, protože z té televize, co měli u baru to šlo fakt jen tak tak poznat (výmluvy - šlo to poznat dost jasně).
k samotnému koncertu nemám výhrad. jednu menší ano, fakt nesnáším, když si nějaká holka během koncertu začne česat, upravovat vlasy a já mám pak všechno v puse, ale pominu-li tuhle nepříjemnost, kluci byli až moc super. nečekala jsem, že budou až tak dobří, fakt ne a to jsem na ně slyšela chválu ze všech stran, ale stejně si člověk udělá nejlepší obrázek, až když je doopravdy v centru dění. slyšela jsem všechno, co jsem slyšet chtěla - Hold Fire, Come Get Some, Family Suicide, Enough, které bylo poslední a Jamie si ke konci hezky vylezl vlastně-ani-nevím-na-co a náležitě se s námi rozloučil, ale na song, na který vážně nesmím zapomenout je Letter to the Lost, které bylo odehráno v davu, emotivně, nádherně a... troufám si říct, že to byl nejlepší zážitek z celého koncertu, i když jsem vůbec nic neviděla, což ani nebylo nutné, protože už jenom to slyšet bylo něco.
Praha zažila pořádný hodinový punk rock a doufám, že se tu klukům líbilo alespoň z poloviny tak, jak jsem z koncertu byla nadšená já. stěžovat si na to, kolik dvanáctiletých holčiček tam bylo, jak jsem četla v nějaké recenzi, fakt nemůžu, protože i já byla taková a i já bych ve dvanácti chtěla vidět svého idola z co nejmenší vzdálenosti (co ve dvanácti, já bych to chtěla stále, že ano).

kdo nebyl - prohloupil. až příště Counterfeit dorazí, nenechte si je ujít:)

za valnou většinu fotek děkuju Teri, že mi dovolila je použít v tomto článku, protože z těch mých pěti rozmazaných fotek není skoro poznat kdo je kdo, ale důležité jsou vzpomínky a ne fotky, což by si možná někteří měli také uvědomit.

během čekání


moc důležitá a památná fotka! lízátko :D



a když už by Vás tenhle článek nedonutil si pustit alespoň něco od nich, donutím Vás alespoň kliknout na Letter to the Lost, abyste věděli, proč jsem o tom výše psala jako o naprosté dokonalosti

ještě jednou moc děkuju Teri za fotky a za to, že semnou na ně šla a že to celé prožívala semnou - doufám, že to nebyl náš poslední společný koncert <3
 


Komentáře

1 T. | 12. června 2016 v 21:10 | Reagovat

Já děkuji tobě! A rozhodně to nebyl náš poslední koncert :)
We are mental!

2 wendy | Web | 14. června 2016 v 8:42 | Reagovat

Já ikdyž Counterfeit neznám, ráda čtu články z koncertů všemožnejch neznámejch skupin. Miluju tu upřímnou radost, protože miluju koncerty :) A jsem ráda, že sis je užila :))) Určitě si je musím poslechnout:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama