Prosinec 2016

happy happy

31. prosince 2016 v 18:18 | E.

další rok utekl jako voda, možná ještě rychleji, kolikrát si totiž říkám, že nedávno byl Silvestr 2016, nedávno bylo léto a nedávno začínal podzim. z toho nedávna se stala docela dlouhá doba, i když to člověku přijde jako pár dní, týdnů, možná měsíců.

kdyby mi někdo řekl, co se tento rok všechno stane, kolikrát budu na kolenou, kolikrát nebudu vědět, kam dál, co se životem, kdo vlastně jsem, tak bych snad radši rok 2016 zaspala v posteli s čajem a s dobrou hudbou. bohužel to byla denodenní realita tak do první třetiny uplynulého roku a já byla neustále v jednom začarovaném kruhu, zaslepená, naivní, sobecká vůči sobě samotné. nikdy nepřestanu děkovat jedné blbé aplikaci, díky které jsem poznala někoho, koho jsem si vlastně do života nejprve ani pouštět nechtěla. jenže tahle osoba mi otevřela oči, sice to je kolikrát složité i tak, jenže vím, že to je jen ve mně a že když si ty věci nebudu neustále dokola připouštět, že tady vůbec nebudou. všechno se mi totiž zpětně promítá do nynějších dnů a já s tím bojuju nanovo, ale s tím rozdílem, že na to už nejsem sama. mé druhé, to opravdové, to šťastná já totiž ví, že to překonáme, že si jen potřebuju uvědomit, co za spoustu chyb jsem udělala a potřebuju se z nich poučit. jen by mě ty záblesky z minulosti nemusely znovu a znovu shazovat na kolena....
vůbec tou nejtěžší věcí za tento rok bylo se naučit mít znovu ráda. hrozně ráda bych svoje veškeré pocity na toto téma sepsala do jednoho samostatného článku, ale se s tím zatím bojím jít ven. nechci psát, že jsem se za těch pár měsíců naučila milovat, že jsem se naučila akceptovat se vším všudy, nebyla by to pravda. udělala jsem obrovský krok k tomu, abych toho jednoho opravdu docílila. nic vás totiž neudělá víc krásnější, víc šťastnější, víc spokojenější, než sebeláska.

první polovinu roku jsem ještě zůstávala studentkou, i když škola jako taková to nebyla. IJV mi dalo strašně moc a to nemyslím jen angličtinu, ale hlavně kamarádky, o kterých víte, že se na ně vždycky můžete spoléhnout. celkově ten rok na pomaturitním studiu byl skvělej, když člověk teda nepočítá své osobní strasti:) pak jsem si udělala takové kratší prázdniny, během kterých jsem chodila po pohovorech a pořád si nebyla jistá tím, co chci dělat, čím chci vstoupit do toho šíleného pracovního kolotoče. nakonec jsem si vybrala a nemůžu říct, že bych si nějak stěžovala. teda.... teď mi to ani ta práce nijak neusnadňuje, protože jsem v ní doslova pečená vařená, ale nezbývá mi nic jiného, než věřit, že se to po první polovině ledna uklidní a já budu mít opět nějaký ten čas i pro sebe.

celkově pro mě byl rok 2016 zlomový, i přesto, že jsem během něj vlastně nic velkého nezažila. zlomový byl díky tomu, co všechno se během něj odehrávalo uvnitř mě samotné. to, jak se mi dokázaly měnit nálady z minuty na minutu, to jak jsem byla většinu času podrážděná, smutná, depresivní, zdeptaná a pak najednou přišlo něco, co mi ukázalo "světlo na konci tunelu" (haha, jak poeticky tohle teď asi muselo znít, ale nevím, jak jinak to popsat, abyste to správně pochopili). sama nevím, co to bylo, prostě se to objevilo, zamávalo to na mě, usmálo se to, objalo mě to, chytlo mě to za ruce a řeklo: "už dost!".

tak jo, letos to bylo možná trochu netradiční, protože jsem tu nepsala o žádných skvělých akcích a o tom, kde všude jsem byla. konec roku je pro mě vždycky z nějakého důvodu strašně sentimentální, až bych skoro řekla depresivní. přitom si říkám proč? nic se nezmění. žádná nová etapa nezačne, žádné "new year, new me", lidé se jen ožerou, Nový rok proleží v posteli s kocovinou a pak se zase funguje dál, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. celá tahle šaráda mi přijde postavená na hlavu, jako vesměs celý dnešní svět.

a abych to nezakončila úplně pesimisticky, tak vám popřeju do toho čísla sedmnáct jen to nejlepší, nejkrásnější, nejskvělejší a nejhezčí. nebudu vám mazat med kolem pusy a narovinu napíšu, že se stoprocentně najde den, kdy se budeme topit až po uši v totálních sračkách (když to napíšu vyloženě tak, jak to je), jenže život není nic, co by bylo čistě růžové. ty pády, překážky, propasti, úzkosti, to všechno k němu patří. dělají nás silnější a připravují nás na ty dny, kdy jsme štěstím bez sebe a kdy si přejeme, aby ten pocit trval věčně. ucelují nás. zkrátka bez nich bychom nebyli tím, kým jsme. přeju vám, aby těch prozářených dní bylo víc, než těch zamračených. doufám, že budete po celý rok obklopeni láskou, štěstím, že budete dělat to, co vás naplňuje a baví. nejdůležitější ze všeho je pevné zdraví, bez toho nejde totiž vůbec nic.

mějte se nejlíp, jak jen to jde. užijte si poslední den v roce a já se nemůžu dočkat toho, až zase něco vyrazím fotit a až vám sem zase nějaký ten kousek sebe vypíšu:)!
E.

můj rok 2016 v top pětkách

30. prosince 2016 v 10:25 | E.
letos jsem se rozhodla, že, mimo klasického shrnutí celého roku, sepíšu i takový menší "sum up" za uplynulý rok a to plný toho, co mě během tohoto roku zaujalo, co mě bavilo, co nového jsem objevila, co nejlepšího jsem prožila a hlavně Vám i takhle dát nějaké ty tipy na to, co si poslechnout, na co se podívat, čím si zkrátit dlouhou chvilku během cesty do školy či do práce...

naprosto bez sebemenších výčitek přiznávám, že tento rok moc času na lenošení u filmů či seriálů nebylo. vybírala jsem tedy z docela krátkého seznamu, každopádně věřím, že by tahle moje top pětka obstála i v seznamu na tři A4.

film, který mě za letošní rok poprvé vytáhl do kina. film, který mě naprosto dostal. neuvěřitelný Eddie, který zahraje naprosto všechno a nádherná Alicia. srdcervoucí příběh, krásně natočený, krásně zahraný, za mě velké ano!

nápad jít na Jak přežít single sama do kina považuju za jeden z těch vůbec nejlepších nápadů v tomto roce. zasmějete se, uvědomíte si spoustu věcí a začnete toužit po tom, vidět na Nový rok východ slunce v Grand Canyon.

něco, co si absolutně získalo mé srdce. pokud mě znáte, tak víte, že miluju filmy pojednávající o válce a Anthropoid? wow! Cillian? třikrát wow!

ano, už i já. po tolika měsících odolávání jsem i já tomuto seriálu propadla a to tak, že absolutně. dvě série během tří dnů a jsem dost ráda za to, že jsem si při konci páté dala pauzu, protože čekat takovou dobu na novou? a jo, i já jsem team John Snow, protože prostě Kit je.... no:)

typický Tim Burton, ale tentokrát okořeněný nejlepší Evou Green, které role slečny Peregrinové sedla jako ulitá.


tady jsem trochu váhala, jestli vybírat pět top songů, alb či interpretů. nakonec jsem se rozhodla, že z toho udělám takový menší miš-maš všeho, protože tento rok toho bylo v oblasti hudby opět tolik a jakožto člověk, kterého hudba provází dnes a denně, je dost těžký tuhle pětku sestavit, být s ní opravdu spokojená a nebýt na sebe naštvaná, že jsem na někoho zrovna v této sekci zapomněla. naštěstí jsem si od ledna vedla playlisty na spotify, co jsem každý měsíc poslouchala nejvíc, takže to zas tak těžký nakonec nebylo:)

kdo semnou letos přišel alespoň do sebemenšího kontaktu, tak stoprocentně ví, že můj rok se nesl ve znamení AA a BMTH. byly měsíce, kdy jsem skoro nic jiného neposlouchala a když už mě chytlo něco jiného, tak to stejně žádnou delší dobu nevydrželo. nejvíc se proklínám za to, že jsem se letos na BMTH nedostala, i když jsem vlastně tu možnost měla....

OBROVSKÝ objev letošního roku! skvělé mají jak starší věci, tak i novinky. tolik energie jsem za poslední dobu u nikoho neslyšela a navíc live jsou fakt neskuteční.

3) HEARTS (LENNY)
kdo by to byl řekl, že tu budu mít zástupce z ČR, ale jo, je to tak. Lenny miluju už od té doby, co vydala All My Love a živě si pamatuju, jak jsem nevěřila svým uším, když mi nejlepší kamarádka řekla, že je Češka. nedávno vydala nové album Hearts a upřímně se na něm nenajde moc songů, které by se mi nelíbily.
(top 5 z alba: Hearts (!!!), Lover, Bones, My Love, Release Me)

4) CONTROL (KENSINGTON)
no.... ale tohle. tady se nenajde ani jeden song, který by se mi nelíbil. už když vydali Do I Ever, tak jsem si řekla, že tohle bude fakt nadupaný album a že možná předčí i moje milované Rivals. byla jsem napjatá jak kšandy, nemohla jsem se Control dočkat a hned, jakmile bylo na Spotify, šlo se poslouchat. song od songu jsem si Control zamilovávala víc a víc. musím příští rok na koncert, prostě musím.
(top 5 z alba: Control, Storms, St. Helena, Do I Ever, Sorry - a upřímně bych sem klidně mohla vypsat všechny ty songy, protože tohle nizozemské indie zlato je fakt, fakt, fakt něco, co jsem tak strašně dlouho hledala a miluju se za to, že jsem na ně už minulý rok narazila! šup, šup, běžte si je pustit )

5) THE SERENITY OF SUFFERING (KORN)
ano, ano, ano! ne, že bych Korn neposlouchala už dřív, ale letos jsem si k nim obzvlášť tu cestu našla. a opět se k smrti nenávidím, že jsem na ten Aerodrome fest nešla, ale tady mi léčí duši to, že se do Prahy příští rok vrací. nad The Serenity Of Suffering smekám a poslouchám ho dnes a denně, až mi mamka neustále nadhazuje, jak moc se mi za tenhle rok změnil hudební vkus.... čím to asi tak bude, viď mami? a to dle jeho názoru i tak poslouchám samé emíčka.
plus, netuším teda, jestli jste fanoušci nebo ne, ale ty jejich videoklipy? k Insane a k Rotting In Vain? nejlepší videoklipy, které jsem za poslední dobu viděla.

tattoo series: bolest - je to opravdu tak hrozné, jak se povídá?

11. prosince 2016 v 21:10 | E. |  tattoo series

řeknu vám to takhle - tetování bolí. někoho míň, někoho víc, někdy záleží na místě, někoho by bolela i sebemenší malůvka na nejmíň bolestivých místech. myslím, že i tohle záleží na tom, jakou kůži máte, jak moc snášíte bolest a i na tom, co jste schopni vydržet proto, abyste na svém těle měli něco, co jste vždycky chtěli. mě žádné tetování nebolelo nějak šíleným způsobem, a to i přesto, že se vždycky den před ním šíleně vydeptám a jdu na něj vynervovaná se sevřeným žaludkem. abych pravdu řekla, já si tu bolest docela i užívám a beru to jako jakýsi (teď budu znít strašně divně) rituál, během kterého přijímám tetování za své a který si prostě musím vytrpět.


nevím úplně, k čemu bych bolest při tetování přirovnala. někdo říká, že to je jako kdyby vás intenzivně škrábala kočka, což mi teda ani trochu nepřijde a právě tady vidíte, jak je ta bolest šíleně individuální. já nevím, když vás tetují, tak to štípe, pálí, na určitých místech je to horší a když vám tatér například obtahuje několikrát určitou část, tak je ta bolest intenzivnější. zatím jsem ale nezažila, že by to bylo nějak extrémně nepříjemné a to ani pod tou klíční kostí.
každopádně vím o místech, které prý bolí jako čert. například obličej, hřbet ruky, podpaží, nárt, dlaň a mám takové tušení, že ani žebra nebudou uplně procházka růžovou zahradou. jakožto někdo, kdo má tetování převážně na rukách, vážně nemůžu soudit jak strašnou bolest s sebou tetování může přinést, ale jen tak z doslechu to asi úplně všude nebude tak jednoduché a bezbolestné.
taky záleží na tom, jak velký motiv máte a jestli chcete motiv stínovaný, barevný nebo třeba i obojí. o tom taky nemůžu psát podle vlastní zkušenosti, protože mám kromě jedné, nejnovější kéry, jen černé linky. někdo mi kdysi říkal, že vybarvování nebolí tolik jako klasická linka, jelikož se tatér soustředí na větší plochu, ale zase... tohle vážně záleží na jedinci. co se jedné z mých zkušeností týče, přežít se to rozhodně dalo, ale bylo mi to víc nepříjmené jak tetování klasických linek.

if we wait for the moment when everything, absolutely everything is ready, we shall never begin

4. prosince 2016 v 23:00 | E. |  this is who i'm, you're not gonna change that
nestačím se divit tomu, kam se poděl celý minulý měsíc. letošní listopad opravdu utekl jako voda a to vůbec prvně, co si tak pamatuju. prvně jsem během něj nepřišla o nikoho blízkého, prvně jsem nijak nepociťovala všemožné deprese a prvně jsem vůbec neřešila, co že to je vůbec za měsíc. člověk neměl ani čas něco sepsat a hodit to online. vážně nebylo kdy si k tomu počítači sednout a když už se nějaká ta chvíle naskytla, tak jsem jí stejně raději trávila nějak jinak než v internetovém světě. jediné, co mi opravdu chybí je, že fotím stále míň a míň. díky tomu, že jsem stále v jednom kole typu práce, spánek, jeden den volna, tak vážně nezbývá na nic jiného čas a z jedné strany mě to opravdu štve.
za celý ten měsíc se toho nic moc nestalo, často chodím domu tak unavená, že jediné, na co už cestou autobusem domů myslím, je postel. každopádně jsem strašně moc ráda, že mě Teri vytáhla do Drážďan si zanakupovat, protože to byl celkově moc krásnej den, i přesto, že jsem na něj naspala tak čtyři hoďky. takže Teri, pokud si tohle čteš, ještě jednou velké děkuju!!! :) v úterý mi přišla záhadná smska s tím, že by se mé dlouho očekávané tetování mohlo přesunout na konec tohoto týdne a že bych na něj nemusela čekat až do ledna. samozřejmě, že jsem na to okamžitě kývla a v pátek v deset hodin dopoledne jsem byla celá natěšená a nervózní nastoupená ve studiu, ale o tom chci sepsat samostatný článek do tattoo series, protože přeci jenom mám zase dvě úplně jiné zkušenosti, o které bych se s Vámi chtěla podělit. jen je tu zapotřebí říct, že tu kérku tak strašně moc miluju a jsem z ní tak nadšená, že mi vlastně ani trochu nevadí, jak moc mě od pátku bolí každičký pohyb (při čemž jsem dost zvědavá, jak zítra zvládnu třináct hodin v práci a na nohách haha).
jinak se nic moc důležitého vážně neděje. už jen čekám, až tento rok skončí, začne zase něco nového a ať si každý říká co chce, ale já opravdu věřím na to, že nový rok je určitá nová kapitola života. snad si ještě během prosince najdu chvilku času a něco sepíšu, vyfotím, vytvořím nebo dotvořím.
jak si užíváte vy předvánoční čas? a vůbec, jak vy berete konce a začátky nového roku? :)

mějte se hezky, E.