happy happy

31. prosince 2016 v 18:18 | E.

další rok utekl jako voda, možná ještě rychleji, kolikrát si totiž říkám, že nedávno byl Silvestr 2016, nedávno bylo léto a nedávno začínal podzim. z toho nedávna se stala docela dlouhá doba, i když to člověku přijde jako pár dní, týdnů, možná měsíců.

kdyby mi někdo řekl, co se tento rok všechno stane, kolikrát budu na kolenou, kolikrát nebudu vědět, kam dál, co se životem, kdo vlastně jsem, tak bych snad radši rok 2016 zaspala v posteli s čajem a s dobrou hudbou. bohužel to byla denodenní realita tak do první třetiny uplynulého roku a já byla neustále v jednom začarovaném kruhu, zaslepená, naivní, sobecká vůči sobě samotné. nikdy nepřestanu děkovat jedné blbé aplikaci, díky které jsem poznala někoho, koho jsem si vlastně do života nejprve ani pouštět nechtěla. jenže tahle osoba mi otevřela oči, sice to je kolikrát složité i tak, jenže vím, že to je jen ve mně a že když si ty věci nebudu neustále dokola připouštět, že tady vůbec nebudou. všechno se mi totiž zpětně promítá do nynějších dnů a já s tím bojuju nanovo, ale s tím rozdílem, že na to už nejsem sama. mé druhé, to opravdové, to šťastná já totiž ví, že to překonáme, že si jen potřebuju uvědomit, co za spoustu chyb jsem udělala a potřebuju se z nich poučit. jen by mě ty záblesky z minulosti nemusely znovu a znovu shazovat na kolena....
vůbec tou nejtěžší věcí za tento rok bylo se naučit mít znovu ráda. hrozně ráda bych svoje veškeré pocity na toto téma sepsala do jednoho samostatného článku, ale se s tím zatím bojím jít ven. nechci psát, že jsem se za těch pár měsíců naučila milovat, že jsem se naučila akceptovat se vším všudy, nebyla by to pravda. udělala jsem obrovský krok k tomu, abych toho jednoho opravdu docílila. nic vás totiž neudělá víc krásnější, víc šťastnější, víc spokojenější, než sebeláska.

první polovinu roku jsem ještě zůstávala studentkou, i když škola jako taková to nebyla. IJV mi dalo strašně moc a to nemyslím jen angličtinu, ale hlavně kamarádky, o kterých víte, že se na ně vždycky můžete spoléhnout. celkově ten rok na pomaturitním studiu byl skvělej, když člověk teda nepočítá své osobní strasti:) pak jsem si udělala takové kratší prázdniny, během kterých jsem chodila po pohovorech a pořád si nebyla jistá tím, co chci dělat, čím chci vstoupit do toho šíleného pracovního kolotoče. nakonec jsem si vybrala a nemůžu říct, že bych si nějak stěžovala. teda.... teď mi to ani ta práce nijak neusnadňuje, protože jsem v ní doslova pečená vařená, ale nezbývá mi nic jiného, než věřit, že se to po první polovině ledna uklidní a já budu mít opět nějaký ten čas i pro sebe.

celkově pro mě byl rok 2016 zlomový, i přesto, že jsem během něj vlastně nic velkého nezažila. zlomový byl díky tomu, co všechno se během něj odehrávalo uvnitř mě samotné. to, jak se mi dokázaly měnit nálady z minuty na minutu, to jak jsem byla většinu času podrážděná, smutná, depresivní, zdeptaná a pak najednou přišlo něco, co mi ukázalo "světlo na konci tunelu" (haha, jak poeticky tohle teď asi muselo znít, ale nevím, jak jinak to popsat, abyste to správně pochopili). sama nevím, co to bylo, prostě se to objevilo, zamávalo to na mě, usmálo se to, objalo mě to, chytlo mě to za ruce a řeklo: "už dost!".

tak jo, letos to bylo možná trochu netradiční, protože jsem tu nepsala o žádných skvělých akcích a o tom, kde všude jsem byla. konec roku je pro mě vždycky z nějakého důvodu strašně sentimentální, až bych skoro řekla depresivní. přitom si říkám proč? nic se nezmění. žádná nová etapa nezačne, žádné "new year, new me", lidé se jen ožerou, Nový rok proleží v posteli s kocovinou a pak se zase funguje dál, jako by se vlastně vůbec nic nestalo. celá tahle šaráda mi přijde postavená na hlavu, jako vesměs celý dnešní svět.

a abych to nezakončila úplně pesimisticky, tak vám popřeju do toho čísla sedmnáct jen to nejlepší, nejkrásnější, nejskvělejší a nejhezčí. nebudu vám mazat med kolem pusy a narovinu napíšu, že se stoprocentně najde den, kdy se budeme topit až po uši v totálních sračkách (když to napíšu vyloženě tak, jak to je), jenže život není nic, co by bylo čistě růžové. ty pády, překážky, propasti, úzkosti, to všechno k němu patří. dělají nás silnější a připravují nás na ty dny, kdy jsme štěstím bez sebe a kdy si přejeme, aby ten pocit trval věčně. ucelují nás. zkrátka bez nich bychom nebyli tím, kým jsme. přeju vám, aby těch prozářených dní bylo víc, než těch zamračených. doufám, že budete po celý rok obklopeni láskou, štěstím, že budete dělat to, co vás naplňuje a baví. nejdůležitější ze všeho je pevné zdraví, bez toho nejde totiž vůbec nic.

mějte se nejlíp, jak jen to jde. užijte si poslední den v roce a já se nemůžu dočkat toho, až zase něco vyrazím fotit a až vám sem zase nějaký ten kousek sebe vypíšu:)!
E.



 


Komentáře

1 inanewcity | Web | 1. ledna 2017 v 18:05 | Reagovat

Ja som si prežila podobné krizove obdobie v puberte až do mojich 21 rokov tuším. Bol to hardcore ale ucila som sa mat sa rada a stat pevne na nohach. No obdobia sa striedali. Myslela som, že to snad neskonči, ale skončilo. Zabojovala som.
Takže verím, že teba čoskoro čaká to prejdenie na druhu stranu, kde bude všetko parádne. ;) a ty sa príjmeš so všetkým.

Krasny novy rok ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama