opinions of the world around me

everybody has something to live for - I live for the thrill of my favorite song

17. srpna 2014 v 19:56 | E.
jak přesně definovat pojem oblíbená píseň... je to píseň, kterou si člověk pustí v jakékoliv situaci a to ať už prožívá ty nejkrásnější chvíle svého života a nebo naopak, ty nejhorší. dle mého názoru je to nepostradatelná součást našich životů a všechno kolem nás ovlivní její výběr. samozřejmě že o hodně písních můžeme říct, že jsou ty naše srdcové, ale o té jediné můžeme říci, že jsme se v ní našli, že nám dodává energii, že nás v něčem inspirovala, že se nám vryla tak moc do paměti, že neexistuje den, kdy bychom si jí nebroukali a neusmívali se u toho.
já se svou oblíbenou písní vyrůstala odmalička. na videu, kde slavím své druhé narozeniny, hraje z kazeťáku a já kolem něho dělám všemožné piruety a další taneční kreace, snažím se co nejvíc přiblížit svá slova angličtině, vím přesně v jakém momentu přijde kytarové sólo a během posledního refrénu mi připadá, že člověk je při poslechu své oblíbené písně ten nejšťastnější člověk pod sluncem.
teď mi zbývá deset dnů do osmnáctých narozenin. po šestnácti letech to mám úplně stejně. možná s tím rozdílem, že už textu rozumím a snad i má angličtina není tak podprůměrná:) pokaždé mi vžene slzy do očí, pokaždé mám husí kůži a už při prvních tónech jančím, že to je ona, to je ona, to je ta má vyvolená!! úplným vrcholem by bylo, kdybych jí jednoho dne slyšela živě a pevně věřím, že se toho dočkám.
abych to tak shrnula - naše oblíbená píseň o nás dokáže říct tolik, že si to ani neuvědomujeme. z jedné písně se toho dá o nás tolik zjistit... a co teprve, jestli nám i pomohla rapidně změnit život...

takže jestli mi někdo jednou bude zařizovat poslední rozloučení, tohle je ta největší nutnost! -

na jaké písně nadáte dopustit vy?

style is knowing who you are, what you want to say, and not giving a damn

24. května 2013 v 20:06 | E.
Každý si pod slovem styl představí něco jiného. Každý se cítí nejlépe v něčem jiném - na to musí každý z nás brát ohledy.
Je to už pár týdnů, co jsem byla v metru svědkem jedné, možná zcela běžné, situace. Na Náměstí republiky nastoupila do vagonu metra, ve kterém jsem byla, jedna slečna. Nijak bych na ní nereagovala, ale naproti mně seděl starší pár a při pohledu na onu slečnu začali protáčet oči a smát se. V čem že byl podle nich zřejmě problém? Slečna měla nádherné, dlouhé, upravené a hlavně přírodní (od pohledu to tak opravdu vypadalo) blond vlasy; šaty nad kolena s květinovým vzorem; kabelku držela v ruce a měla vysoké boty na jehlovém podpatku (a uměla na nich chodit!). A tak jsem si teda položila tu samou otázku ještě jednou - v čem byl problém?
Ano, pro někoho možná takzvaný barbie styl, ale já si pod tímto stylem představím slečny s odbarvenými, zničenými a většinou také prodlouženými blond vlasy; slečny se stíny až k obočí, laciným leskem a s přehnaně výraznou tvářenkou většinou do růžové nebo oranžové barvy.
Ne, opravdu se mi slečny holdující tomuto stylu nezamlouvají, ale neberu jim to, samozřejmě. A opět se pozastavuji u toho, proč že ten starší pár protáčel oči.
Osobně jsem měla sto chutí protočit oči na jejich adresu, jelikož ta slečna měla styl; věděla, co jí sluší a bylo vidět, že o sebe pečuje, což se o zmíněném páru opravdu říct nedalo.
A tak tedy proč? Proč nejsou starší lidé schopni se přizpůsobit novým věcem; nové generaci a nepřijímají tohle století jako novou a rozmanitější dobu?

normálnost, co to vůbec je?

8. června 2012 v 21:57 | E.
normálnost je pro každého člověka něco jiného. každý člověk bere za normální něco jiného. někteří lidé nebo snad válná většina lidí? v našem okolí pro nás normální nejsou, protože neshledávají normálním to, co my ano. všichni děláme to, co je pro nás přirozené a normální. pro mě je normální poslouchat to, co moje generace ne. nikdy jsem nenašla zalíbení v jednorázových hitovkách, ale druzí ano. pro někoho je naprosto vyloučené vzít si na sebe podvazky, pro mě ne. já to považuju za normální. těším se až všichni pochopíme, že každý si pod slovem normálnost představuje úplně něco jiného. stálá normálnost totiž neexistuje a existovat nebude, nikdy. proto by se lidi měli naučit respektovat druhé, i přes ten fakt, že víte, že vy tu pravdu přece opravdu máte. druzí si to ale nemyslí. a myslet si to nikdy nebudou.. možná až po tom, co přejdou na tu "vaši" normálnost.
stejně nikdy nepřijdu na to, co normální vlastně doopravdy je. nemít vlastní názor? být jako všichni ostatní? neříkat nic, i když toho máme v dané chvíli na srdci opravdu hodně? už jenom ta představa, že by jsme takhle všichni žili, je nenormální. vždyť normálnost každého daného člověka může za všechno. za umění, za hudbu.. za všechno.
 
 

Reklama