that feeling you get when they come on stage

02.04.2017 Counterfeit (+ special guest: Decade, Tigress)

20. června 2017 v 22:49 | E.

jakmile Counterfeit oznámili turné a já zaregistrovala Prahu, bylo zcela jasné, že se jde! VIP lístky jsem sice propásla, ale zase na druhou stranu jsem si řekla, že m&g jsem měla minule a že člověk musí dát šanci i lidem, kteří takové štěstí hned napoprvé neměli :)
kluci do světa vyhodili jejich úplně první album Together We Are Stronger, které jsem si zamilovala hned na první poslech a na dubnový koncert jsem se tedy začínala pomaličku tešit jako malý dítě. vzhledem k tomu, že ještě nejsou tak mega populární (čeká je to), tak jezdí po relativně menších klubech, což jsou má nejoblíbenější místa a člověk je tam sice nalepenej na úplně každého, ale od punkrockovýho koncertu nemůže nikdo čekat, že tam budou lidi stát jako tvrdý y - ha, myslela jsem si teda, že to nejde.
po AA to byl druhý koncert, na který jsem šla úplně sama, ale vlastně to ani ničemu nevadilo a zpětně bych se asi fakt proklínala, že jsem kvůli takové banalitě oželela zrovna show někoho jako jsou Counterfeit.

tentokrát však musím vynést do oblak i jednu předkapelu! Tigress! wow! na to, že zpěvačky úplně nemusím, u téhle kapely je to absolutní opak. skvělá show, supr texty, energická kapela, která nás skvěle připravila na hlavní kapelu. tohle byl vážně skvělej tah, co se výběru předkapely týče.
k samotným Counterfeit nemám slov, moje oblíbený slovní spojení, přijde mi, ale jsou fakt neskuteční. nářez jako když tu byli poprvé, tentokrát se v Praze objevil i Sam, takže sestavička byla kompletní. perfektní setlist, i když oni jak těch svých věcí ještě moc nemaj, tak se nějak šlápnout vedle ani nedá a nestane se úplně, že by vám nezahráli zrovna tu vaši oblíbenou.
každopádně..... doslova mi pili krev lidi předemnou. já chápu, že Jamie je hvězda, ze které jsou v háji třeba i třináctiletý holky, taky jsem taková byla, a i to, že je rodiče samotný na podobnej koncert nepustí, ale když už teda tam jsem se svou ratolestí a úplně mě ta hudba nebaví, nejsem žádnej punkrockovej nadšenec, tak si jdu stoupnout dozadu a počkám, až ten koncert skončí a neřvu na nikoho kolem sebe, ať nezvedá ruce, ať neskáče, ať neřve a podobně. první řady stály totálně jako tvrdé y a bylo to až trapný. ale jestli si holky užily perfektní výhled a sáhly si na Jamieho, tak je asi všechno v pohodě :)

pořadatelé Aerodrome festivalu pár dní po koncertě oznámili, že se na něm představí, mimojiné, i Counterfeit, takže jsem skákala radostí a o tom, jak perfektní kluci byli i tam zase příště!

18.02.2017 Kensington (+ special guest: Peter Pan Complex)

23. února 2017 v 1:31 | E.

někdy ke konci roku 2015 se ke mně tahle kapela dostala, úplnou náhodou, když jen tak brouzdala na Spotify. doslova jsem si jí zamilovala a pár měsíců na to jsem byla poprvé na jejich koncertě, který měli v Praze v Rock Café. tehdy je kolem mě nikdo neznal, každopádně já za ten rok a pár měsíců stačila udělat všem blízkým takové podvědomí o mých oblíbených songech od Kensington, že si je valná většina zamilovala též. už dávno to pro mě není jen čtvrť v Londýně....
určitě si tedy dokážete představit, jak moc šťastná jsem byla, když oznámili své evropské turné a co jsem tam nezahlédla? ano, Prahu!!! okamžitě jsem informovala sestru a nějaký ten měsíc na to už vlastnila lístek. co mě ale potěšilo nejvíc bylo, když pár týdnů před koncertem agentura hlásila, že je koncert vyprodaný:) jelikož z toho, co jsem si pamatovala z listopadu 2015, si to rozhodně zasloužili a že jsem se nemýlila.

předkapela byla taková, no, jako jo, nic strašnýho to nebylo, ale když se hold těšíte na někoho, kdo to na pódium fakt umí.... už jsem tedy zažila daleko lepší předkapely (viz třeba To The Rats and Wolves na AA, to je nepřekonatelný zážitek, který jsem prostě ani náhodou nečekala). Peter Pan Complex zahráli pár songů, pak se rozloučili, popřáli hezkej zážitek, začalo se přestavovat pódium a z toho všeho začátečního pódiového "chaosu" tam zbylo pár věcí a jedno obrovské logo na plátně. Kensington fakt dávají převážně důraz na výkon, ne na zbytečnosti okolo.
upřímně jsem se dost bála toho, že jak jsem neměla pořádně naposlouchané nové album Control, že se nebudu absolutně nijak chytat. chyba, člověk si prostě tak nějak za tu dobu, co je poslouchá, zvykne na ten jejich styl a pak už je docela jedno, jestli znáte texty songů do poslední věty. se setlistem jsem byla obrovsky spokojená. zahráli mi vesměs všechno, co jsem chtěla slyšet. už doma jsem si řekla, že si Little Light musím natočit a teda, natočila jsem, jupí!! jen mi dalo docela zabrat, abych v té rychlosti zjistila, jak se na tom mém novém Nikonu natáčí, ale co, zvládla jsem to, valnou většinu mám natočenou, i když třeba po kouskách. Do I Ever, All for Nothing, Riddles, War....
co jsem ale teda ani náhodou nečekala bude, jak moc skvěle budou live znít. nějak si nevybavuju, jestli jim to takhle skvěle šlapalo i před tím rokem, ale tohle byla fakt pecka. zahráli jak starší věci, které s nimi zpíval snad celej Music Bar, tak i jejich zbrusu nový věci a teda, fakt jsem nečekala, že mě rozseká něco víc, jak Little Light. bylo to Sorry - nádhernej song, ale live má tak milionkrát lepší atmosféru, větší kouzlo a prostě, ten text.... achjo, po dlouhé době jsem si uvědomila, jak moc žiju pro hudbu a to hlavně pro živou, pro koncerty, jak moc mě to dělá šťastnou.
po Little Light se kluci odebrali z pódia s tím, že se loučí (jasně jasně, proč tohle vlastně dělá každej interpret a pak se stejně vrátí?). Music Bar řval, hlučel, křičel všechno možný v češtině i holandštině (teda pokud to fakt byli lidi z Nizozemska) a encore si vysloužil.
Control, jedna z mých top oblíbených z nového, stejnojmenného alba. po ní jsem se otočila na sestru a říkala jsem, že ještě vůbec nehráli Streets a že prostě není možný, aby zrovna tahle pecka nezazněla - asi tři sekundy na to se rozezněly první tóny právě Streets a jo, bylo dost vidět, že tímhle songem se dostali do valného podvědomí lidí, protože jí zpíval od začátku do konce snad každý přítomný. poslední byla St. Helena, song, na který jsem se taky šíleně moc těšila a bylo na co.

já Vám nějak nevím, možná je to tím pokoncertním poblouzněním, možná tím, že to je indie rock, který má live fakt neuvěřitelnou atmosféru, ale tihle Nizozemci to umí tak, že si troufám říct, že jsem nezažila nikoho, kdo by je předčil. to, jak jsou s těma nástrojema komplet sžitý, jak kdyby se s nima narodili, to jak si vůbec nehrajou na to, že to musí být perfektní, ta image, že si jen tak přišli zahrát a pobýt s fanoušky. vidět zrovna Kensington v akci fakt stojí za to! takže až oznámí nový pražský termín (jakože oznámí, vsaďte se), neváhejte. ten koncert stojí prd za to, co si z něj odnesete, protože když si to porovnám s tím, co jsem dala za jiný interprety a s jejich výkonem, tak těch pět stovek? no, dala bych tak pětinásobně víc klidně.... :)

jako v roce 2015, i tentokrát jsem si chtěla koupit jejich CD a tentokrát horkou novinku Control. jako jo, ze začátku mě fakt odradila ta cena, ale zase jsem si na druhou stranu řekla, že v ČR to nikdo neprodává a kdybych si to objednávala ze zahraničí, tak zaplatím poštovný a Control mě vyjde vlastně na to pětikilo tak jako tak.

děkuju za skvělého koncertního parťáka, weili!!!

23.08.2016 Asking Alexandria (+ special guest: To The Rats And Wolves)

13. září 2016 v 17:10 | E.

ze srpnového koncertu Asking Alexandria mám pořád tak trochu smíšený pocity, v kladném i záporném slova smyslu.
určitě víte, že jsem byla maximálně nadšená, když jsem se dozvěděla, že AA budou s novým albem koncertovat v Praze a že jsem pak byla naštvaná sama na sebe, že jsem se tak dlouho rozhodovala, kdy si na ně koupit lístek, až se vyprodali a lidi je začali nabízet za dvojnásobek, kolikrát i za trojnásobek původní ceny. přísahám, že jsem v tom květnu vážně uvažovala nad tím, že za něj nějakou tu větší sumu dám, ale štěstí mi přálo a přišla mi zpráva, že ještě pár rezervací propadává. okamžitě jsem ho rezervovala a platila kartou. druhý den jsem si pro něj šla a říkám Vám, že jsem snad ještě nikdy neměla tak ohromnou radost z toho, že držím nějaký lístek na koncert:)!
pak už jsem jenom odpočítávala dny, zjistila, kdo bude předkapelou, kterou jsem si samozřejmě hned naposlouchala a zdáli se mi naprosto skvělí a tyjo, taky že byli, víc jak to.
neměla jsem s kým jít, tak jsem napsala holkám, které jely samotné, jestli se nemůžu přidat a tak nějak jsme se domluvely a v den koncertu sešly u koně, hned si začaly rozumnět a všechno bylo víc jak fajn. Denis si někde chodil po Václaváku (asi tak deset minut předtím, než jsem tam dojela) a samozřejmě že když někoho chci tak strašně moc potkat, tak ho nepotkám a ani po koncertě, kdy nejdříve musí vylézt Cameron a Sam - což mi teda upřímně ani trochu nevadilo, protože jsem si ani ve snu nemyslela, že jsou tak milí - a já pak musím stihnout poslední metro kvůli brzkému vstávání do práce. ale jako, nebylo to jen o tom, jak moc jsem si s Denisem chtěla pokecat, že ano.

předkapelou byli němečtí To the Rats and Wolves a teda, neuvěřitelně parádní show! supr ozvučení, supr energie, supr songy a šla z nich pohoda na míle daleko. plus k tomu všemu to nejsou žádní namachrovaní rádoby hvězdičky, a to se v dnešní době cení - dokonce se po koncertě AA sebrali a šli si pokecat s fanoušky k jejich merch stánku, no co je víc?
AA měli jednu jedinou smůlu, a to takovou, že jsem Denise skoro vůbec neslyšela, když teda nescreamoval a nebo neseděl předemnou, a to fakt, že vůbec (stála jsem hned u pódia, jo...). smutný, že předkapela má peckově ozvučený koncert a hlavní hvězda si celý koncert jede na průměrné či dokonce podprůměrné ozvučení. Denis dobrou půlhodinu nadával na zvukaře, pak to i on sám vzdal a vykašlal se na to, protože se s tím evidentně nedalo nic dělat. setlist skvělý, jsem ráda, že nehráli jen nové věci, ale i staré, díky kterým jsem na Asking vůbec přišla. pravda, o tom, jaký bude setlist jsem věděla dobrých pár týdnů dopředu, protože celé turné je jeden a ten samý, ale koho by nepotěšilo slyšet naživo třeba To The Stage, A Prophecy či super skvělou The Final Episode? nové věci miluju, fakt! The Black je perfektní album, ale bylo fajn vidět, že Denis hravě zvládá staré songy a snad tím dal jeho odpůrcům jasně najevo, že za starou bačkoru nestojí, ale že dal AA "nový život", i když recenze mluví jen a pouze o tom, jak měl blbě nazvučený koncert, za což on určitě mohl, no.

dost doufám, že mi vyjde i březen příští rok, kdy tu jsou AA společně s Parkway Drive, protože za tu cenu, kolik ten koncert stál a když člověk pomine to ozvučení, tak to byl parádní večer! tak snad se znovu potkáme:)

09.06.2016 Counterfeit (+ special guest: Monarks)

12. června 2016 v 20:28 | E.

někdy na začátku dubna jsem se dozvěděla, že se do Prahy chystá kapela Counterfeit, a jelikož mi je Spotify dost často nabízeli až jsem si pár songů dost naposlouchala, byla jsem z téhle noviny naprosto nadšená + jejich zpěvák je Jamie Campbell Bower, což už byla jen taková ta pomyslná třešnička na dortu k naprosté dokonalosti. s Teri jsme se hned chytly příležitosti, začaly všechno domlouvat a pár dní na to si šly pro lístky na m&g.
celý květen utekl jako voda, přišel červen a s ním i devátý den v měsíci, tudíž po dlouhé době koncert! sice jsem před srazem s Teri měla strašně moc zařizování a měla jsem co dělat, abych vůbec všechno stihla a byla v danou hodinu u Palladia, kam jsme ještě rychle vběhly vyvolat dvě fotky kluků (byl to boj, nejdřív nám to dokonce vyhodilo fotku, kterou jsme ani vyvolat nechtěly - ještě když já jsem na tyhle technologie absolutní to) a pak začaly hledat cestu k Chapeau Rouge.
m&g mělo být původně od 18:30, každopádně to by nebylo ono, kdyby všechno vážně začalo včas, takže se celý program o půl hoďku posunul, protože kluci v půl měli stále soundcheck. nějak jsem moc neprožívala to, že se za chvilku setkám tváří v tvář s klukama a asi taky možná proto si z toho pamatuju úplně všechno, což se mi ještě u žádného m&g nestalo, protože jsem vždycky byla strašně vyklepaná a nervózní. plus pro mě!
pár minut po devatenácté hodině meetkaře (ok, spíš meetkařky) začali pouštět, zkontrolovaly nám s Teri lístky a než jsme se nadály, tak tam fakt seděli - sice bez Sama, ale jinak komplet. upřímně, bála jsem se, že budou za obrovské hvězdy a řeknou maximálně tak "hi" a na něco se nám podepíšou. k mému nadšení to tak naštěstí nebylo, a to ani trochu. s každým si podávali ruce, představovali se, ptali se na různé random věci, stíhali vtipkovat, stíhali fotit vtipná selfiečka, stíhali natáčet na snapchat holkám, stíhali telefonovat s fanynkama, které nemohly dorazit, stíhali číst z knížky - stíhali snad úplně naprosto všechno, až jsem nevěřila tomu, jak přátelští, uvolnění a ukecaní byli. teď za mě bude mluvit mé puberťácké já, ale když jsem přišla na řadu a Roland jen tak do vzduchu pronesl "I love your tattoos" a Jamie se toho automaticky chytil se slovy "what! thats fucking sick, did you got these here in Prague?", tak pardon ale... nějak jsem nevěděla, jak na to mám reagovat a úplně mi vypadly veškeré fráze, které jsem jim chtěla říct. nakonec jsem teda asi třicetkrát nejmíň poděkovala Jamiemu za nejmilejší slova, stačila jsem mu ještě říct, že on má taky skvělé kéry, ať si užijou show, nacož mi bylo odpovězeno sborové you too & thank you for waiting. pak už jen fotka, rozloučení a čekala jsem na Teri, která se před klubem rozhodla, že Jamiemu dá jako dárek lízátko a hádejte, co - samozřejmě, že si ho hned rozbalil a ještě Teri stihnul říct, že je sweet a tak... takže vlastně jsme se obě proměnily na další dvanáctileté puberťačky, o které tam nebylo ani trochu nouze.
předkapelu jsem si pouštěla, špatní nebyli, ale ani jedné z nás se nechtělo být v tom davu ještě další dvě hodiny, než začnou hrát Counterfeit, takže jsme si sedly na bar, povídaly si a když bylo skoro deset, tak jsem si usmyslela, že si skočím rychle na záchod, že přece nezačnou hrát úplně přesně na minutu - samozřejmě, že začali, dokonce i s pěti minutovým předstihem. nejdřív jsme teda ani jedna nevěděly, jestli to jsou fakt oni, protože z té televize, co měli u baru to šlo fakt jen tak tak poznat (výmluvy - šlo to poznat dost jasně).
k samotnému koncertu nemám výhrad. jednu menší ano, fakt nesnáším, když si nějaká holka během koncertu začne česat, upravovat vlasy a já mám pak všechno v puse, ale pominu-li tuhle nepříjemnost, kluci byli až moc super. nečekala jsem, že budou až tak dobří, fakt ne a to jsem na ně slyšela chválu ze všech stran, ale stejně si člověk udělá nejlepší obrázek, až když je doopravdy v centru dění. slyšela jsem všechno, co jsem slyšet chtěla - Hold Fire, Come Get Some, Family Suicide, Enough, které bylo poslední a Jamie si ke konci hezky vylezl vlastně-ani-nevím-na-co a náležitě se s námi rozloučil, ale na song, na který vážně nesmím zapomenout je Letter to the Lost, které bylo odehráno v davu, emotivně, nádherně a... troufám si říct, že to byl nejlepší zážitek z celého koncertu, i když jsem vůbec nic neviděla, což ani nebylo nutné, protože už jenom to slyšet bylo něco.
Praha zažila pořádný hodinový punk rock a doufám, že se tu klukům líbilo alespoň z poloviny tak, jak jsem z koncertu byla nadšená já. stěžovat si na to, kolik dvanáctiletých holčiček tam bylo, jak jsem četla v nějaké recenzi, fakt nemůžu, protože i já byla taková a i já bych ve dvanácti chtěla vidět svého idola z co nejmenší vzdálenosti (co ve dvanácti, já bych to chtěla stále, že ano).

kdo nebyl - prohloupil. až příště Counterfeit dorazí, nenechte si je ujít:)

za valnou většinu fotek děkuju Teri, že mi dovolila je použít v tomto článku, protože z těch mých pěti rozmazaných fotek není skoro poznat kdo je kdo, ale důležité jsou vzpomínky a ne fotky, což by si možná někteří měli také uvědomit.

během čekání

04.11.2015 Kensington (+ special guest: No Distance Paradise)

29. listopadu 2015 v 20:35 | E.

abych pravdu řekla, tak ani nevím, jak jsem ke Kensington přišla - věděla jsem o nich delší dobu, ale nikdy jsem si je nepustila, věděla jsem, že už několikrát byli v Česku a pak, když jsem zjistila, že budou už podruhé v Rock Café, řekla jsem si, že si od nich konečně něco pustím. na Spotify jsem si pustila CD Rivals a zamilovala jsem se, hned na první poslech.
přišla středa, žádné extra předkoncertní nervozita nebyla (snad úplně poprvé, pravděpodobně díky tomu komornějšímu prostředí), vzala jsem sestru, lístky, a mohly jsme vyrazit vstříc nové hudbě!
nejprve se tedy představila česká kapela No Distance Paradise a musím říct, že i ta mě mile překvapila. od Kensington jsem vážně nečekala, že budou live znít tak dobře. sice jsem pár dní po koncertě nic moc neslyšela, protože jsme si inteligentně stouply hned před reproduktor, ale zážitek to byl vážně neuvěřitelnej. dočkala jsem se všech songů, které jsem chtěla tak moc slyšet - a to ať už All For Nothing, Streets, Perfect Family Day nebo třeba Little Light. konkrétně k Little Light mám docela silné pouto, takže jsem během prvních tónů byla šťastná jako blecha:) a nepřestává mě udivovat, že v poslední době na každém koncertě jako poslední zní má největší srdcovka od daného interpreta.
a abych nezapomněla!! když jsem viděla, že se před vchodem prodává CD Rivals, musela jsem ho mít, ať by stálo už cokoliv. takže se stalo to, že mám doma své zatím nejdražší CD. kdyby ho prodávali v ČR, že ano - ale tady žádný hudební obchod ani neví, že Kensington existují.

takže! pokud stále nevíte, co jsou Kensington zač a je to pro Vás pouze městská čtvrť na západě Londýna - pusťte si je, vážně toho nebudete litovat. obzvlášť pokud milujete indie rock. tak se třeba uvidíme na jejich dalším koncertě v ČR!:)

26.03.2015 Tokio Hotel

29. března 2015 v 17:48 | E.

jsou to tři dny ode dne, co jsem je po pěti letech opět viděla a... nějak stále nenacházím slova na to, jaké to bylo, jak jsem se cítila, jak moc jsem byla nervózní, jak moc jsem je za to hodinové zpoždění proklínala a jak jsem jim to hned na začátku intra prominula.

začnu hezky pěkně od začátku - kluci ke konci roku zveřejnili termíny turné pro The Club Experience Part 1, já tak nějak rychle ta města prolétla, zjistila jsem, že u nás nejsou a nějak jsem si řekla, že si počkám na halové turné, které mají jet ke konci tohoto roku. pak na twitteru Verča psala, že nemá žádného tokio-kámoše a že je nutně potřebuje vidět... to bylo po téhle TH TV epizodě. jasně, že jsem se musela ozvat, protože jsem si řekla, že bych asi nezvládla jen tak sedět doma a čekat na fotky, na videa, na podzim, až je znovu uvidím. všechno jsme domluvily, po víkendu na začátku března jsme objednaly lístky, se kterými byl tedy boj, protože nás Rakousko viditelně nechtělo přijmout mezi sebe, ale nakonec jsme je v pondělí objednaly a v úterý!!! ani ne za 24 hodin!!! jsem je měla doma. druhý den jsme si daly na Zličíně sraz, předala jsem Verče lístek a vše, co zbývalo, bylo netrpělivě vyčkávat na konec března.

čtvrtek 26.03.2015 - budíček nastavený na třetí hodinu ráno, ve čtyři ráno směr Praha a v půl šesté jsme s Verčou začaly náš Karel trip, autobus se rozjel směr Vídeň. kolem desáté jsme dorazily na místo a mohlo začít naše dobrodružství, které jsme odstartovaly tím, že jsme daly pořádně zabrat našim orientačním schopnostem (ano Verčo, vím, že mě do teď proklínáš za to, že jsem odmítla jet metrem :D). každopádně k hale jsme po hodině stejně došly a náležitě jsme daly všem vědět o tom, že tam jsme, protože moje "koukej! torgbusy" musela slyšet určitě celá Vídeň. opravdu doufám, že kluci byli po té jedenácté už v hale a že z nás neměli srandu... na těch pár kroků kolem torgbusů fakt nikdy nezapomenu, Verča byla plně zaměstnána security chlápkem a posprejovanou halou a já měla co dělat, abych nevypadala jako muslimka :D:D díkybohu, že ani jednu z nás nenapadlo se podívat, jestli je tam nezahlédneme!
po druhé hodině jsme si šly dát věci na hotel, daly jsme twitter světu vědět, jak to u haly vypadá a šly zpět. za nějakou hodinu a půl začal soundcheck a napadlo nás, že půjdeme ke dveřím, aby jsme rozpoznaly, které songy kluci hrajou. první byla Covered In Gold, druhá Girl Got A Gun a třetí nemám ponětí, protože a jelikož nás na začátku GGAG nosič jídla málem zabil a chudák Verča měla co dělat, aby neskončila v koši, když ty dveře rozrazil :D


čekání tentokrát nebylo ani tak úmorné, jak tomu vždy bývá. netuším, čím to je, ale opravdu mi nepřišlo, že čekáme pět hodin. po celou dobu se řadilo podle číselného systému, ale jakmile se řeklo, že se za pár minut pouští do haly, každý na nějaká čísla naprosto kašlal. dodatečně moc děkujeme tomu chlápkovi, který naše dveře otevřel okamžitě a že nás s Verčou pustil dovnitř hned mezi prvními. v hale to ovšem bylo katastrofální, teda... ty hysterické fanynky byly katastrofální. ani nevím, jestli jim můžu říkat Aliens, protože dle mého se takhle Aliens chovat nemají, ale co. chvilkami jsem si tam opravdu připadala jako boxovací pytel, ale pak jsem se dostala k Němkám, které byly díkybohu naprosto v pohodě a dalo se s nimi v klidu vyjít, společně s Češkami předemnou jsme každou nárazovou vlnu ze zadu tlačily zpět a nakonec jsem se mohla i normálně hýbat. ale to čekání! nevím, ale já asi, ať půjdu na jakýkoliv jejich koncert, vždycky to zpoždění mít budou! :D čekání jsme si krátili zpíváním DDM a zremixované verze LWLYB.

po deváté hodině jsme se všichni konečně dočkali! začalo intro, na které jsem se šíleně těšila a že bylo perfektní!!! nějak až v téhle době mi začalo docházet, že je za pár minut vážně zase uvidím, no a taky že ano. Bill nastoupil ve zlatým kostýmu s korunou na hlavě a začal skoro dvouhodinový koncert plný světelných efektů, kings of suburbia, torg, eufórie a slz. každopádně stále nemůžu uvěřit tomu, jak rychle to uteklo, protože prostě... na to, jak dlouho jsme na tohle čekaly. přišlo mi, že začalo We Found Us a najednou následovalo Great Day?!
setlist byl po celou dobu turné neměnný, ale naprosto naprosto parádní! na to, jak jsem po vydání KOS nemohla přijít na chuť skoro žádnému songu, si teď dokonce zpívám Covered In Gold a Love Who Loves You Back (přiznávám, já to čekala, ale stejně! :D). zremixovaná verze Automatic je naprostá pecka (a sakra Tome, proč tuhle verzi nechceš vydat)!!! své emoce jsem na začátku Invaded nemohla nějak usměrnit a začaly mi téct slzy - jenom ta vzpomínka na to, jak jsou kluci nasvícení a... Bill nás nechává zpívat části textu samostatně. ne, nešlo to. a pak k tomu Run, Run, Run? Billova silueta, to byla tak neskutečná dokonalost! byla jsem si vážně jistá, že to zvládnu a že brečet nebudu, ale nešlo to. Rescue Me se ze začátku zpívalo anglicky, pak dva poslední refrény německy a samozřejmě s Billem zpívala celá hala. sakra! a nesmím zapomenout na mé oblíbené Torg momenty!! na začátku Louder Than Love ty bubny! a pak kytarový Torg během Automatic. za zmínku rozhodně stojí také Durch Den Monsun, kdy zpívali úplně a naprosto všichni a byla to neuvěřitelná nádhera... mě ale poháněla ta myšlenka, že to je předposlední song. Great Day a it's a great day to say goodbye it's ok 'cause I'll be alright bylo na mě už vážně moc, ale dokázala jsem slzy zadržet, na chvilku to přešlo, pak přišla pěna, goodnight Vienna, házení trsátek, polívání vodou a (to je hrozný, co teď napíšu), ale konec!! nějak jsem si po celou tu dobu neuvědomovala, že to opravdu přijde, pořád jsem si myslela, že tady budou pořád. rozsvítila se světla, a uff, viděla jsem Verču, padla jí kolem krku a fakt brečela jak ta hysterická fanynka ze začátku.

já Vám nevím... mám z toho všeho smíšené pocit. z toho, že jsem je doopravdy opět viděla a ještě z tak suprového místa, že jsem měla perfektní výhled na úplně všechny. bylo to úplně jiné než před pěti lety, rozhodně to bylo daleko více promakanější, bylo v tom více emocí, ta světla byla dechberoucí a nějak si stále dokola přehrávám ten moment, kdy spadla ta plachta a najednou tam byli - všichni, živí, reální, opravdoví. jediné, co bych celému večeru vytkla je, že Gustav neudělal svou legendrání mexickou vlnu, ale přišlo mi, že to na něj křičím jen a pouze já:(
teď se zase rozdělí, v červnu jednou part 2 po USA a v říjnu se doufejme opravdu do té Evropy vrátí a pojedou tu halové turné, protože jestli ne, tak já nevím. je až neuvěřitelné, jaké emoce ve mně umí zrovna TH vyvolat. emoce, které ve mně nedokáže vyvolat nikdo a nic jiného.

moc jsem během koncertu nefotila, spíš natáčela. video ještě zpracované nemám, ale určitě Vás o něj neošidím:) nechtěla jsem, abyste na článek čekali týden, protože já netuším, kdy se k tomu videu dostanu. snad o velikonočních prázdninách:))
rozhodně nezapomeňte sledovat Verču, protože ta má naprosto úchvatné fotky i videa! snad se též brzy dočkám článku:-*

30.06.2014 Thirty Seconds To Mars (+ special guest: Lake Malawi)

4. července 2014 v 0:51 | E.

lístek pod stage měl u mě v pokoji své patřičné místo hned první den poté, co se internetem prohnala informace, že 30STM opět míří do Čech - následovaly tři týdny plné nervů, jelikož kluci po celou tu dobu nic oficiálního nezveřejnili a právě až po, již zmiňovaných, třech týdnech jsem se - ne jenom já - dočkala a mohla se těšit z toho, že jsem jedna z těch šťastných, kteří lístek na stání u pódia mají doma, jelikož po oficiálním oznámení jich moc nezbylo a co nevidět byly pryč. jak dny plynuly, nemohla jsem se konce června dočkat a nakonec jsem si k lístku dokoupila ještě meet & greet, za které jsem před koncertem nebyla ani trochu ráda, ale to se rychle změnilo...

cestu do Prahy jsem měnila asi třikrát - nejdříve jsem měla jet v deset; poté v půl dvanácté, ale nakonec jsem jela až ve dvanáct a k hale dorazila kolem půl druhé odpoledne. počkala jsem na holky a společně jsme šly ke vstupu 32, u kterého byli ti šťastlivci, kteří si za něco připlatili a měli v plánu jít třeba na sound či m&g. k mému údivu nás mohla kontrolovat Emma, které jsme chtěly dodatečně popřát k narozeninám - to jsme ještě netušily, že jí během koncertu popřejeme kompletně všichni -, ale security nás poslal k Reni, která byla hrozně milá a s úsměvem mi řekla, že se na mě bude těšit. pak už následovalo jenom krátké čekání a lidi, kteří měli sound se odebrali pryč a já se - ač nerada - musela s holkami rozloučit a viděla jsem je až potom v hale. sice jsem si žádný sound nezaplatila, ale v podstatě jsem ho celý slyšela a i to mi několikrát vykouzlilo úsměv na tváři.

02.07.2013 Thirty Seconds To Mars at Rock for People

5. července 2013 v 20:27 | E.

kdyby mi někdo před třemi měsíci řekl, že se na marse do hradce nakonec dostanu, tak bych se mu nejspíš vysmála. každo-
pádně to, co před pár měsíci ještě bylo pro mé rodiče naprosto vyloučené se stalo skutečným a já se opravdu mohla úterního koncertu 30stm na rock for people zúčastnit:) a že to byl obrovský zážitek!
do hradce jsme s weilinkou dorazily kolem dvanácté hodiny a chvíli jsme si musely počkat na to, až se areál otevře. potom následovalo čekání u staropramen stage na holky a poté jsme se jako největší nedočkavci přesunuly ke stanu s číslem dvacet jedna, kde jsme čekaly na zahájení autogramiády. to, co nemůžu nezmínit je anet a její reflexy, díky kterým nám to úmorné čekání alespoň trochu zpestřila. myslím, že na to nebudu vzpomínat jenom já - určitě i ten pavouk musí mít doživotní památku:D
a je to tady - autogramiáda. do posledních chvil mi nedocházelo, že budu mít marse na dosah ruky.. je sice pravda, že mi mé původní plány překazili organizátoři, ale i tak jsem byla mile překvapena! bála jsem se, že se v nich zklamu; že bude mít každý z nich nahozený svůj poker face a jinak nic, šmitec.. naštěstí jsem se v tomhle spletla! hned ze začátku jsem se sice ztrapnila se svým "oh shit" výstupem (ještěže jsem to řekla potichu), který jared očividně slyšel, ale bral to tak, jak bych nikdy nečekala - s úsměvem a ještě mi pochválil tričko!; shannon a jeho "thank you very much, sweetie" poté, co jsem mu řekla, že jim děkuju za perfektní hudbu, mi stále zní v hlavě:) jistě, někdo nejspíš nikdy nepochopí, proč kolem toho dělám takové haló, ale pro někoho to je zase naopak něco, na co bude do konce svého života vzpomínat.. do které skupiny se řadím já nechám na vás, protože to je určitě z toho popisu jasně vidět:))
po autogramiádě nám nezbývalo nic jiného než přetrpět koncert bloc party; další třičtvrtě hodinové čekání, které bylo mimochodem příšerný, jelikož se každý na každého tlačil a každý chtěl být co nejblíž stagi; a bylo to tady - BIRTH!!!! během prvních tří songů jsem myslela, že se na nějaké tlačení ve čtvrté řadě vykašlu a půjdu si koncert užít do zadních řad. naštěstí se to uklidnilo, čerstvý vzduch se ve stanu též sem tam mihl a tak tedy co jiného, než si koncert, na kterém jsem chtěla tak strašně moc být, pořádně užít!!
setlist byl skvělý! ano, mohli zahrát více starších songů, ale zase mně se to nové cd neskutečně líbí. ten fakt, že se záběry z rock for people nespíše objeví v chystaném videoklipu k songu do or die, rozdýchávám ještě teď; jaredův hlas během end of all days? já v tom davu měla husí kůži! to bylo.. fenomenální; hurricane a the kill akusticky? opět jsem nechápala, jak může mít někdo tak nádherný hlas - a hlavně ta atmosféra!; potom následovala pecka kings and queens a já si myslela, že se té své nejoblíbenější nakonec nedočkám. jenomže jared začal s no no no no a já na to reagoval tak, že mi začaly téct slzy štěstí - nevěřím tomu, že jsem opravdu slyšela closer to the edge živě!!! jediné, co se mi ani trochu nelíbilo bylo to, že to byl předposlední song a po něm následovalo pouze up in the air:(
nejvíce jsem byla překvapená z té atmosféry. tam nebyl člověk, co si to neužíval, nezpíval společně s nimi, neskákal, neskandoval.. prostě jedním slovem - byla to pecka! fakt nadupaný večer:) ještě když si uvědomím, že i tomo na svůj twitter napsal, že si koncert během rock for people zatím užil nejvíc z celého turné.. no ano, nechápu, proč jsem si je vždycky nechala ujít. příště rozhodně neváhám, opravdu skvělý zážitek!

to už je z doby, kdy mi to začalo docházet..

24.06.2013 FUCKING LEGENDS Bon Jovi (+ special guest: Support Lesbiens)

25. června 2013 v 22:08 | E.

tak nejdříve tedy, článek se začíná psát v symbolický čas a to v sedm hodin večer - čtyřiadvacet hodin od začátku dva a půl hodinového koncert bon jovi, který byl pro mě tím největším a nejlepším zažitkem za můj dosavadní život!! sice se může zdát, že tohle píši ke každému koncertnímu článku, ale já včerejší den opravdu neberu jako koncert, ale jako splnění mého největšího snu od doby, kdy mi bylo nějakých pět let. a tak tedy abych začala nějakým smysluplným popisem celého včerejšího dne - jak naschvál nám pršelo celý koncert, ale opravdu bych chtěla poznat člověka, kterému i poté, co koncert začal stále déšť vadil; to, co jsem cítila během nástupu bon jovi na stage popsat opravdu neumím.. byl to opravdu nepopsatelný pocit, eufórie, tekly mi slzy, musela jsem se smát a najednou mi bylo naprosto jedno jaká mi byla před začátkem zima, jak jsem proklínala déšť společně se strašně důležitým securiťákem před sebou, jelikož a protože jsem měla mou vůbec nejoblíbenější kapelu pouhých třicet metrů od sebe a byli jsme společně na jednom stadionu!!!
raději přejdeme k samotnému setlistu, který včera chlapci v edenu odehráli, protože už jenom když si ty řádky po sobě čtu, tak mám opět slzy v očích a víte jak.. nostalgie je svině:) neskutečně mě překvapilo, že včera zazněly takové songy jako make a memory; these days; i'll sleep when i'm dead nebo jedna z mých nejoblíbenějších z jejich nového alba i'm with you, která na tomhle turné není zas až tolik hraná:)) na druhou stranu jsem si myslela, že když už nezazní bed of roses, tak alespoň always, ale nedočkala jsem se ani jedné.. každopádně kvůli tomu ani trochu zklamaná nejsem, jelikož už jenom ten fakt, že jsem je doopravdy viděla je prostě neuvěřitelný. když přejdeme k peckám, které včera zazněly a byly očekávané, tak může jmenovat například you give love a bad name; raise your hands; it's my life; because we can; we got it going on (mega zážitek tenhle song slyšet live!); nejlepší a ještě jednou nejlepší keep the faith; in these arms, ze které byla moje mamka asi nejšťastnější:); bad medicine (na tenhle song asi budu vůbec z celého koncertu nejvíc vzpomínat, jelikož mít jona ani ne dva metry od sebe!!! a vidět, jak se tam vedle vás prochází někdo jako on.. no, asi víte jak jsem se musela v ten okamžik cítit:)) - potom následovaly přídavky a během nich jsme se dočkali wanted dead or alive a hlavně nesmím zapomenout na neskutečnou show a nejlepší atmosféru při livin' on a prayer a že to byla opravdu obrovská pecka.. poslední song byla balada this ain't a love song a poté následovalo jenom smutné hledění na stage a modlení se, ať se ještě alespoň jednou ukáží a zahrají cokoliv je napadne.. bohužel jsem se modlila marně.
dalším obrovským nahazovačem atmosféry a hlavně nezapomenutelným okamžikem jak pro fanoušky na koncertě, tak pevně věřím, že i pro bon jovi byly akce po třetí písničce - na tribuně se s pomocí diváků objevilo obrovské srdíčko a my na stání jsme měli za úkol zvednout nápisy welcome back:)
nevím, jestli jste i vy mohli být součástí včerejšího koncertu bon jovi a jak na vás koncert celkově působil, ale já fakt nemám, co bych mu vytkla. možná ten déšť, ale s tím jsem tak trochu i počítala vzhledem k předpovědi na včerejší den.. a nebo možná ten fakt, že by za tmy ten koncert měl úplně jinou atmosféru a že nebýt toho prokletého deště, tak by jsme se možná ještě té půl hodiny dočkali (jelikož koncert měl podle předběžných informací končit v deset hodin a končil o půl hodinu dříve..).
příště doufám, že se na koncert dostanou i ti, co včera neměli tu možnost; že bude hezky a žádný mraky se na nás hnát nebudou; a hlavně že si to všichni pořádně užijeme!!! (i na tribunách, protože včera tam byli lidé naprosto mrtví.. co jsem tedy viděla..)

ještě takový menší dodatek - už jsem to sem myslím psala, ale tak či tak se stále setkávám s řečmi, že jon už není ten zpěvák, kterým kdysi býval. nechci samozřejmě nikomu brát jeho názor, ale ti, co tohle říkají či tvrdí nejspíš nikdy neměli to štěstí a neviděli jona zpívat na nějakém z těch mnoha koncertů, které bon jovi už odehráli! včera bylo plus mínus dvanáct stupňů nad nulou, pršelo komplet celý koncert, jonovi to na stage klouzalo a on ze sebe stejně vydal všechno, co bylo v jeho silách! a nejenom mně připadalo, že na živo zní milionkrát líp než na studiových nahrávkách - tudíž mám jenom jeden vzkaz pro tyto takzvané hatery: zajděte si laskavě na koncert!

thank you bon jovi for an epic yesterday night
for the best music ever
for being there when no one else was
for being still you after 30 years
for everything
and see you soon!

čekáme:)

19.06.2013 Paramore (+ special guest: Dutch Uncles)

21. června 2013 v 15:01 | E.

uplynuly dva dny od koncertu a já vám přináším svůj report:)! začneme neskutečně dlouhým čekáním, které přitom dlouhé ani trochu nebylo, ale to horko dělalo své. a jelikož jsme ani jedna neměla na to, jít si stoupnout do davu lidí, šly jsme si sednout a jsem za to fakt ráda, i když jsem pochopitelně celý koncert stála. jak už jsem říkala, sedět na koncertě mi přijde hrozně neuctivé vůči kapele samotné.. škoda, že v lucerně opravdu klimatizaci nemají (a mám takový pocit, že ani neznají), jinak bych o volbě mezi kotlem a balkonem neváhala ani minutu.
k předkapele asi jenom to, že mě opravdu bavil jejich zpěvák a to svými zajímavými tanečními kreacemi, které byli opravdu úsměvné - možná až moc:)
WE ARE PARAMORE
paramore na scéně se songem moving on společně s tím úžasným pocitem na hrudi:)) během středečního večera zazněly hity jako misery business, decode, ignorace, that's what you get, pressure, the only exception; ale také songy z nového alba jako now a still into you (která bylo mimochodem naprosto naprosto naprosto perfektní!!); nebo pecka z jejich úplně prvního alba whoa, při které se společnými silami zapojila celá hala a bylo to, jak sama hayley potvrdila, skvělý! celou show zakončili skladbou brick by boring brick:))
osobně mě asi nejvíce dostala hayley a její projev o tom, ať se neměníme; ať zůstaneme svý; ať se milujeme takoví jací jsme a že oni nás tak též milují - so please, NEVER GIVE UP
vážně jsem byla překvapená, že byla lucerna na prvním samostatném koncertě paramore plná a vypadalo to, že i vyprodaná - atmosféra byla fakt fakt fakt perfektní!! a já jsem neskutečně ráda, že jsem na tom koncertě mohla být, jelikož to byl nezapomenutelný zážitek!, i když mi k úplné spokojenosti chyběl song monster:(

předkapela:)
 
 

Reklama