this is who i'm, you're not gonna change that

you never, ever, ever, get over some things, and time doesn't heal them, you just learn to manage them

10. června 2017 v 1:02 | E.
necítím se zrovna na žádné větší vypisování, ale jelikož mě začíná štvát, že to tu všechno leží ladem a to i přesto, že mám co přidat, tak jsem se rozhodla, že alespoň něco málo sepíšu a hodím to sem. nejprve jsem sem původně chtěla dát menší shrnutí dvou dubnových (haha) koncertů, ale k tomu se nějak nemám.... ani to není tím, že bych tu ty články v koncertové záložce mít nechtěla, spíš to je tím, že když už něco sepíšu, smažu to a řeknu si, že se stejně snažím zbytečně.
co se stalo během dubna a května? zkusím to tak nějak ve zkratce dát do smysluplných slov. Counterfeit, TH, letěla jsem na služebku do Dánska, do rodiny jsme přivítali novou plyšovou lásku, zas a opět jsem se nechala potrápit a levé stehno má tedy konečně kámošku, začaly jsme s holkami alespoň trošku hýbat s naším projektem EDE(n) no a k tomu všemu jsem se stihla ještě sama v sobě psychicky ztratit - opět.
z něčeho se holt vypsat úplně nedá, zvlášť když člověk ani nějak neví, jak svoje myšlenky formulovat do psaného textu. připadá mi, že už tak dva roky padám do stále tmavšího, hlubšího a nezvladatelného začarovaného kruhu. vděčím za dny, kdy alespoň na chvilku myslím optimisticky, cílevědomě, šťastně. opravdu neznám větší zoufalost, než když se sama v sobě necítím dobře, vím to, chci s tím něco dělat, ale nevím jak, nevím co s tím udělat. strašně se těším na to, až se třeba za pět let budu smát tomu, co jsem řešila za hovadiny. chci z toho ven.
teď mám po dlouhé době pár dnů volna, v neděli mě čeká Aerodrome, na který se těším jak malá holka! a nepřestává mě udivovat, že je léto za rohem.
jak to máte vy s létem? nějaké plány? :)
vážně doufám, že se příště ozvu dřív - mějte se do té doby krásně, E.

get your shit together

1. dubna 2017 v 1:06 | E.
poslední březen a blog bez článku (ok, do půlnoci to už nestíhám, ale budeme brát, že je pořád poslední březen)? no to ne! tak strašně moc bych sem chtěla psát víc, ale buď jsem naprosto vyřízená a nebo bohužel nemám náladu, myšlenky, fotky, optimismus a chuť.
březen byl takový "dá se to" měsíc. nic moc se nestalo, nic moc jsem nepodnikla a málo věcí mi dělalo radost, i když se teď snažím najít něco pozitivního v každodenních záležitostech, chválit se, být na sebe hodná a zbytečně si nepodkopávat nohy. nojo, moje cesta za tou self love je momentálně na tak trochu zamrzlém bodě, ale ono se to zase začne hýbat, musím v to věřit. ale!!! je tu jaro, teplo, míň oblečení, sluneční paprsky po ránu!! konečně. jo, píšu to jako kdyby zima trvala dva roky... každopádně se už teď netěším na to, až si zase řeknu winter is here (Game of Thrones je samozřejmě výjimka), holt zima pro mě není.
mám za sebou dvě nová tetování, teď mě čekají dva koncerty, v dubnu letím na služební cestu do Dánska a s někým chystáme něco většího ve spolupráci s šicím strojem a hlavně zatraceně pevnou vůlí, snad to vyjde - musí, musí, musí!! :) jinak jsou mé myšlenkové pochody už tak trochu u moře, ve Španělsku, někde s ledovou kávou a výbornou zmrzlinou. to dělá to sluníčko.
z března mám nespočet fotek. fotím dost často, a věřte, že mě to samotnou překvapuje. i přesto, že toho na focení moc není, nějak se mi to tu střádá čím dál tím víc. ze začátku měsíce jsem byla se sestrou v Praze, kam jsme jely se úmyslně ztratit, což se nám samozřejmě že nepovedlo, protože jsme nakonec skončily v DOXu, ale nějaké ty turistmy nezaplněné uličky jsme přeci jenom vyfotily.

myslím, že se Vám brzo ozvu alespoň s tím počinem, který vzejde ze spolupráce s šicím strojem, s nějakým menším inforádoby článkem. nechápu, že se už vlastně podruhé budu moct někde prezentovat a to jsem v den splněné maturitní zkoušky říkala, že šití u mě skončilo - haha :)

mějte se krásně, E.

remember yourself as a little girl, she is counting on you to protect her

17. února 2017 v 21:43 | E.
dnes bude článek plný fotek, protože hádejte co! ani nevím, kolikrát jsem o tom sem na blog psala - asi tak, plus mínus, milionkrát? stoprocentně vím, že už od základky jsem si chtěla pořídit zrcadlovku, měla jsem jí dostat k osmnáctým narozeninám, ale nedostala, protože mi nikdo nechtěl koupit nic, co by se mi pak nelíbilo. já našetřené peníze raději dávala za koncerty, cestování a říkala si, že mi ten kompakt ještě nějakou tu dobu určitě vydrží. a vydržel, drží semnou do teď a miluju ho pořád úplně stejně, jen jsem teď odvařená z toho, že jsem si vážně za vydělané peníze koupila něco, co mi vlastně splnilo sen. navíc to bylo absolutně spontánní rozhodnutí. zrcadlovku jsem si mohla koupit už minulý rok, ale jakmile přišla polovina ledna řekla jsem si teď nebo nikdy a já jsem si ke konci ledna vesele vezla domů krabici plnou štěstí. ani tomu sama nevěřím a jsem z toho pořád taková... emotivní:)
takže se vlastně valná většina mých volných dnů skládá jen z toho, že držím v ruce moje nový mimi a fotím úplně všechno. zkouším, poznávám, jásám, jak skoro všechnu práci dělá za mně a že se můžu tím pádem zaměřovat vyloženě na to, aby ta fotka sama o sobě měla kouzlo. jo, asi mi možná chybí, že s tím kompaktem jsem si musela dávat daleko víc záležet na tom, aby ta fotka nějak vypadala, ale za mě má obojí nějaké kouzlo, i když je fakt, že prostě s tou zrcadlovkou jdou hezký fotky samo.
ale nechci mít článek jen o Nikonu. únor je zatím super! dnes mě dokonce probudilo sluníčko, po tak dlouhé době. zítra jdu na koncert, po tak dlouhé době. a i přesto všechno, že mám někdy dny, kdy bych se nejradši zahrabala do peřin a nevylezla milion let, tak nějak se z toho života těším. já, chápete to?:) ode dneška mám dovolenou, týdenní, ale snad si alespoň trošičku odpočinu. zatím mám v plánu jen koncert, možná jeden ples a hlavně se chci po dlouhé době jet podívat do DOXu, jelikož tam jsou momentálně dost zajímavé výstavy a já takhle nikde nebyla strašně dlouho, ani jsem neměla tu možnost být minulý rok na Designbloku...

co vy a výstavy? taky Vás tak moc naplňují? taky máte radost z jakéhokoliv umění?
mějte se krásně,
E.

if we wait for the moment when everything, absolutely everything is ready, we shall never begin

4. prosince 2016 v 23:00 | E.
nestačím se divit tomu, kam se poděl celý minulý měsíc. letošní listopad opravdu utekl jako voda a to vůbec prvně, co si tak pamatuju. prvně jsem během něj nepřišla o nikoho blízkého, prvně jsem nijak nepociťovala všemožné deprese a prvně jsem vůbec neřešila, co že to je vůbec za měsíc. člověk neměl ani čas něco sepsat a hodit to online. vážně nebylo kdy si k tomu počítači sednout a když už se nějaká ta chvíle naskytla, tak jsem jí stejně raději trávila nějak jinak než v internetovém světě. jediné, co mi opravdu chybí je, že fotím stále míň a míň. díky tomu, že jsem stále v jednom kole typu práce, spánek, jeden den volna, tak vážně nezbývá na nic jiného čas a z jedné strany mě to opravdu štve.
za celý ten měsíc se toho nic moc nestalo, často chodím domu tak unavená, že jediné, na co už cestou autobusem domů myslím, je postel. každopádně jsem strašně moc ráda, že mě Teri vytáhla do Drážďan si zanakupovat, protože to byl celkově moc krásnej den, i přesto, že jsem na něj naspala tak čtyři hoďky. takže Teri, pokud si tohle čteš, ještě jednou velké děkuju!!! :) v úterý mi přišla záhadná smska s tím, že by se mé dlouho očekávané tetování mohlo přesunout na konec tohoto týdne a že bych na něj nemusela čekat až do ledna. samozřejmě, že jsem na to okamžitě kývla a v pátek v deset hodin dopoledne jsem byla celá natěšená a nervózní nastoupená ve studiu, ale o tom chci sepsat samostatný článek do tattoo series, protože přeci jenom mám zase dvě úplně jiné zkušenosti, o které bych se s Vámi chtěla podělit. jen je tu zapotřebí říct, že tu kérku tak strašně moc miluju a jsem z ní tak nadšená, že mi vlastně ani trochu nevadí, jak moc mě od pátku bolí každičký pohyb (při čemž jsem dost zvědavá, jak zítra zvládnu třináct hodin v práci a na nohách haha).
jinak se nic moc důležitého vážně neděje. už jen čekám, až tento rok skončí, začne zase něco nového a ať si každý říká co chce, ale já opravdu věřím na to, že nový rok je určitá nová kapitola života. snad si ještě během prosince najdu chvilku času a něco sepíšu, vyfotím, vytvořím nebo dotvořím.
jak si užíváte vy předvánoční čas? a vůbec, jak vy berete konce a začátky nového roku? :)

mějte se hezky, E.

you think it's going to break you, but it won't

26. října 2016 v 1:58 | E.
zas je to nějaká ta doba, co jsem o sobě dávala vědět a řeknu vám, že za tu dobu se toho stihlo změnit tolik, že tomu sama nevěřím. určité věci se mi vyjasnily, určité lidi jsem vymazala, začala se soustředit na to, co je důležité pro mě a ne pro někoho druhého. byl to běh na dlouhou trať, ale nakonec jsem i já přišla na to, že pro sebe musím být nejdůležitější a přestat řešit minulost, kterou stejně nikdy nezměním. to, jak jsem si neustále podkopávala nohy a myslela si, že to tak je správně... no:) škoda mluvit. moc dobře vím, že karma na sebe nenechá dlouho čekat.
v práci jsem pečená vařená, ale baví mě to, což bych nikdy nevěřila, že o své první práci někdy řeknu. není to sice něco, čemu bych se chtěla věnovat po zbytek života, ale skvělá zkušenost a hlavně skvělý start to rozhodně je. navíc jsem obklopená skvělými lidmi, kteří si nedělají naschvály, jak jsem na to vždycky byla zvyklá. momentálně existuje pár lidí, o kterých vím, že mi vždycky dokáží pomoci a já si jich vážím tak strašně moc, že to nedokážu popsat slovy. jsem strašně ráda, že se ukázalo, že chyba není v tom, jak moc citlivý člověk jsem a v tom, že když miluju, tak celou mou osobou. sice mám pořád v sobě něco, co mi říká, nevěř, nepoddávej se tomu, nenech se znovu spálit, ale já jsem tak strašně moc šťastná, že na tohle všechno kašlu a jo, ať se klidně spálím, hlavně že budu vědět, že mi to stálo za to.
už teď vyhlížím leden, protože se mi naskytla příležitost výhry návrhu tak skvělého, že jsem zkusila štěstí, daný návrh výhrala a hned byla zaplatit zálohu. strašně moc se na to těším, sice to bude bolet jako čert, protože tam budu sedět celý den, ale za tu dokonalost to rozhodně stát bude. v pátek jsem byla na své poslední kérce, dneska začala konečně svědět, takže snad bude co nevidět finálně zahojená.
nějak si pořád nemůžu zvyknout na to, že nejsem školou povinná a že sestry začaly chodit na střední, takže v podstatě nejsou skoro vůbec doma. jelikož dělám krátké dlouhé týdny, tak jsem kolikrát i sama doma a fakt na to nejsem zvyklá, mluvím sama se sebou (což dělám neustále, ale sama doma až v moc velké míře) a chybí mi plný byt. minulý víkend jsem tedy vytáhla sestru na menší procházku, abysme taky konečně něco málo nafotily, popovídaly si a tak. před náročným týdnem to opravdu bodne!
zas a znovu musím říct, jak strašně moc jsem ráda za to, že jsem po maturitě šla na pomaturitní studium angličtiny. dalo mi to tak moc skvělý lidi a dneska se mi to opět potvrdilo. v naší oblíbený kavárně jsme s holkama byly tak přes pět hodin, povídaly si, co je u každé nového, co se za tu dobu, co jsme se neviděly, změnilo a tak:) tyhle dny mám moc ráda. člověk vypne, je s někým, koho má tak moc rád a s kým mu je příjemně a ono ho to ještě nabije na dalších několik týdnů pozitivní energií.

a co vy? jak si zatím užíváte podzim?
mějte se krásně, E.

tenhle boží XXL rolák jsem sehnala v sekáči za blbých pět korun! pět korun!

the only thing standing between you and your goal is the bullshit story you keep telling yourself as to why you can’t achieve it

1. září 2016 v 0:20 | E.
články ke konci léta píšu tak nerada, protože vždycky se tak celkově týkají prázdnin a toho, co jsem prožila a vždycky akorát smutním, že je všechno u konce. každopádně letos prázdniny za moc nestály, sice jsem na pár výletech byla, něco zažila, ale celkově to byla spíš nuda. jedno obrovské plus je, že jsem si konečně našla stálou práci a že od minulého týdne tedy pracuji na plný úvazek, což je moc fajn:), vzhledem k tomu, že jsem už od června psala e-maily a chodila na nejrůznější pohovory, bezúspěšně, praxe nutná minimálně tři roky a tak. je sice pravda, že mi dávají dvanácti hodinové směny zabrat, respektivě nejvíc to odnášejí nohy, ale snad to je jen o zvyku.
Šumava, České Švýcarsko a Asking Alexandria (článek už je skoro ready!) - asi takhle bych shrnula letošní prázdniny. naštěstí nebyly tak horké, jako ty minulé a já tak mohla v noci spát a nebudila jsem se díky příšernému horku. co mě opravdu mrzí je, že mi nevyšly plány na mé dvacáté narozeniny, které jsem oslavila minulou sobotu. v podstatě to všechno šlo do háje ze dne na den, takže nebyl ani čas vymyslet náhradní plán a já tak byla s dortem a balónkama sama doma u filmů. alespoň se učím trávit čas sama se sebou, ale i tak to byla podpásovka, a podobné fakt ráda nemám.
ani nevím, co očekávám od konce roku. snad jen to, že všechno půjde tak, jak nejlépe to půjde. že konečně zapomenu, že se konečně přehoupnu přes určitou kapitolu, protože jsem stále v té fázi, že se z ní dostávám. doufám, že budu šťastná, což se mi v poslední době taky vůbec nedaří, pořád ve všem hledám mouchy, které v něčem ani nejsou, pořád si nejsem jistá sama sebou, pořád se určitých věcí bojím a mám z nich obrovský respekt, pořád se nějak nemůžu odrazit od pomyslné překážky. proč sakra? prý stačí věřit, jenomže jak má člověk začít věřit, to je běh ještě na dost dlouho trať a já s tím vším tak nějak pořád prohrávám...
no nic, pokud dneska razíte po prázdninách do školy, tak přeju hodně štěstí, pokud prázdniny ještě stále máte, tak vám docela závidím a pokud se chystáte, stejně jako já do práce, tak pevné nervy!

mějte se hezky a zase někdy,
E.

I knew you would leave, but I still gave you all of me because I was hoping that for the first time in my life, someone would love me as much as I love them

30. července 2016 v 0:26 | E.
není možné, jak všechno utíká a vůbec si nechci připustit, že léto je v podstatě ve své polovině a že co nevidět bude září, říjen, teplejší podzim, studenější podzim a pak zima. však sakra nedávno jsem oslavovala nový rok?
zatím jsem v podstatě vůbec nic nestihla, hledám si stálou práci, což je daleko těžší, než jsem kdy čekala, ale do té doby, než si to člověk nezkusí, tak nemá ani sebemenší tušení jaké to je - všude samá praxe, jasně a tu asi vezmu kde, ani jeden výlet se do této chvíle nekonal, brigádničím, aby alespoň na něco byly finance, a tedy, což je dost pozitivní, konečně nekašlu, nemám rýmu a tak! hurá! srpen bude doufám o poznání lepší, i když tedy začínám být sentimentální, protože já prostě nedokážu vypnout myšlenky na minulost, zahodit všechno špatné a jít dál. neumím to, nejde mi to, i když o to vážně stojím, abych zapomněla, abych začala žít podle sebe, abych začala být šťastná. však já si už ani nepamatuju, jak jsem žila v tuhle dobu před rokem... nedokážu si vybavit, jak mi bylo, jak jsem se cítila a tak, prostě jako kdyby to všechno bylo pryč, jako kdyby mi tohle všechno sebral jeden člověk, kterému jsem teď už ukradená - zvláštní.
červenec zakončím další, v pořadí už šestou, tetovací zkušeností a řeknu vám, že jsem ještě před žádným tetováním nebyla takhle nervní. jako jo, vždycky jsem nervní, to k tomu prostě patří, ale tentokrát je to jiné. pravděpodobně to bude tím, že to bude zatím největší věc, vybarvená, fakt propracovaná a že to bude tudíž o to víc bolet (třeba se vážně konečně dočkám a ten proces mě bude bolet!). zároveň se docela děsím toho, jak se letos začínám víc a víc pomalovávat a jak se mi začíná plnit přání v podobě rukávů - což rozhodně neznamená to, že bych všechny kéry neměla promyšlené a že bych začala kašlat na význam a tak, i když v dnešní době tetování význam mít vážně nemusí a rozhodně to neodsuzuji, ale pro mě to asi není. ale nikdy neříkej nikdy.
sakra doufám v to, že srpen bude fajn měsíc, že třeba konečně půjdu dál, že se nademnou to pomyslné zamračené nebe rozjasní, že poznám nové lidi, nový životní směr, že začnu postupně budovat mé šťastné, sebevědomé, bláznivé já, které moc dobře ví, co chce. tak třeba!:)
mějte se krásně, E.

do not allow the energy of negative people to affect you

10. července 2016 v 16:31 | E.
posledních pár dnů je mi pěkně mizerně, ale kupodivu ne psychicky, i když i to fyzické zdraví se na tom psychickém nějakým způsobem vždycky podepisuje. předminulé úterý jsem byla něco kolem půl hodiny na studeném prudkém dešti, foukalo a já si asi vážně musela vybrat nemoc během léta... no, nejdříve mě jen bolelo v krku, pak to přešlo v nesnesitelný kašel a od té doby kašlu tak, jako kdybych denně vykouřila krabičku cigaret. k tomu mi zaléhají uši, což nesnáším ze všeho nejvíc - je sice pravda, že mi čerstvý vzduch dělá tak nějak dobře, ale když jsem venku třeba celý den, tak mě zase začne bolet hlava a to ani nemusí svítit sluníčko. začátek léta jak se patří, opravdu! snad se z toho brzo dostanu.
teď k tomu příjemnějšímu - ke konci června jsem byla sestrám na rozlučce, což mi opravdu udělalo radost, že jsem tam nakonec mohla a nemusela do práce + jsem udělala FCE! sice jsem chtěla mít Áčko, ale docela dost jsem zkazila writing, takže jsem nakonec ráda za cokoliv, hlavně, že ho mám:)
včera jsem se dozvěděla něco, co mi docela silně pohlo žlučí, zvlášť když vás prostě takhle podrazí vlastní příslušník rodiny, ale jak se říká, rodinu si nevybíráme, jen jsem si myslela, že když někomu z té nejbližší rodiny něco řeknu, že si to nechá pro sebe a že to nevytroubí celému světu, který to vůbec nemusí zajímat. pravděpodobně se budu muset dost držet, aby, až když ten "svět" potkám, nedošlo k něčemu, čeho bych potom litovala.
co se prázdnin týče, mám v plánu pár výletů - rozhodně chci objevit nové lomy ke koupání, kam nechodí moc lidí, protože ty, co jsem měla tak oblíbené, se najednou staly extra populární a člověk se tam v největším horku skoro ani nehne. pak plánuji Šumavu, ať už jen na houby nebo na obhlídku jezer, České Švýcarsko a tak strašně moc ráda bych vycestovala alespoň na jeden den z Česka, třeba do Berlína, když už tu Vídeň mám prošlou skrz na skrz:) každopádně to znáte, plány sice jsou, ale pak je člověk přestane nějak chtít uskutečnit. ale střídavě sedět doma a chodit do práce mě TAK moc nebaví a navíc tak budu už do konce života muset fungovat.

co vy a Vaše letní plány?
mějte se krásně, E.

just need some time in a beautiful place to clear my head

10. června 2016 v 19:50 | E.
možná se blýská na lepší časy, možná ne, každopádně poslední dny si užívám. od minulého pondělí už nejsem studentkou a teď nějak doháním všechno, co jsem za ty roky na základce nebo střední nestíhala. hlavně, což mi dělá největší radost, s sebou zase skoro všude beru foťák nebo alespoň každou sebemenší kravinu fotím na mobil a musím říct, že mi focení vážně chybělo a nechápu, jak jsem třeba za jeden celý měsíc mohla vyfotit maximálně tak deset fotek. dále také oficiálně pracuju, fakt bych v životě neřekla, že to řeknu tak brzo potom, co dokončím jazykový kurz, ale je to tak. sice zatím pouze na zkoušku brigádně, ale je to skvělá práce, při které se hlavně nenudím a hodiny plynou jako pominuté. každopádně jsem moc ráda, že jsem tam zatím jen na brigádě, jelikož co si budeme povídat, své poslední prázdniny si chci užívat i jinak než jen v práci, tam pak budu už celý život.
plány na prázdniny nemám skoro žádné, když pominu občasné výlety po ČR nebo - před měsícem bych sama sobě nevěřila, že to řeknu - Asking Alexandria v srpnu! ani nevíte, jak moc jsem ráda, že jsem ten lístek vážně sehnala a že je můj a že jsem za něj nemusela platit dvakrát tolik a tak:) já sice nikdy nebyla nějakou obrovskou fanynkou, když byl Danny ještě na scéně, ale The Black s novým zpěvákem? to jsem si absolutně zamilovala, takže pro mě bylo naprostou nutností se na ně v srpnu dostat, o to víc, když příští týden prošvihnu BMTH. když už jsem se tak rozepsala o koncertech, včera jeden takový byl. Counterfeit v Praze! skvělej punk rock, skvěle strávený den a asi tedy víte, s čím tu budu příště:)
poslední květnovou sobotu jsem započala své FCE dobrodružství a to speaking, před týdnem jsem měla všechny důležité části naráz během jednoho dopoledne a vážně jsem měla co dělat, abych se udržela koncentrovat, protože, byť se to nezdá, mít use of English/reading, writing a listening v jeden jediný den - no byla to docela nálož. ale všechno jsem to zvládla, snad doufám, že i na nějaké to dobré procento, nebyla jsem kupodivu ani trochu nervózní, témata také šla, jen hlava pak bolela a zbytek soboty jsem už jen prospala.
jak si užíváte červen vy? a uvidím se s někým v srpnu na AA?:) - jakožto člověk, který tam jde sám, by mě to moc zajímalo.

mějte se krásně, E.

poslední dny studentkou

2. června 2016 v 23:14 | E.
protože vím, že si tyhle dny budu dlouhou dobu ráda připomínat, rozhodla jsem se jim věnovat jeden samostatný článek. opravdu jsem nečekala, jak moc budu ráda za to, že jsem po střední nešla rovnou pracovat nebo na vysokou, ale že jsem se rozhodla se zdokonalit v angličtině a jít na pomaturitní studium. kdybych řekla, že jsem se nebála toho, že to budou jen vyhozené peníze a že mi to nic nedá, tak bych lhala. bála jsem se, každý mi říkal, že zná tolik lidí, kteří na pomaturitním byli a že na to akorát nadávají. no, pravděpodobně si vybrali špatnou školu. já měla to štěstí, že jsem dostala ty nejlepší lektory z Ameriky, že jsem byla ve třídě se skvělýma lidma, kteří si navzájem nepodkopávají nohy, kteří si pomáhají, chodí spolu na oběd a dokážou se bavit o každé blbosti. upřímně, kdyby jich nebylo, tak bych se ještě teď horko těžko dostávala přes určitou osobu, ale díky nim vím, že mi za to nikdy nestál a že spálit se hold musí úplně každý:)

každý měsíc jsme mívali projektové dny. na květen, na poslední projekt, jsme dostali za úkol jakýmkoliv způsobem umělecky zpracovat krátký anglický příběh, který jsme probírali na hodině. s holkama jsme se rozhodly, že to uděláme prostřednictvím fotek, že vytvoříme takový vtipný komix spojený s hudbou. prošly jsme se kvůli tomu přes dobrý kus Prahy, fotily jsme na Letohrádku královny Anny, na Petříně, na Kampě a stihly jsme se za tu dobu nasmát tolika věcem, tolik věcí probrat, tolikrát se skoro přizabít a ještě víc sblížit.

 
 

Reklama