this is who i'm, you're not gonna change that

one of the hardest things you will ever have to do my dear is grieve the loss of a person who is still alive

8. května 2016 v 13:54 | E.
to, co člověk prožije dost ovlivní jeho život a je potom těžké se vracet do starých zaběhnutých kolejí. tohle mi nedávno někdo napsal a mě až udivuje, jak moc velká pravda to je. nejde to a nepůjde to ani když se budete sebevíc snažit. už jste jiní, změnilo vás to, jste už někde jinde. potom přijdou takové ty otázky, jestli by nebylo lepší nikdy na nic odepisovat, nikdy se nescházet, nikdy nemít žádné falešné naděje. bylo. já to tak alespoň vidím, ale zároveň toho nelituju, protože mi to dalo víc, než jsem vlastně předpokládala.
přijde mi, že se tak usilovně snažím osamostatnit, že mi to vlastně díky tomu ani trochu nejde. a nejvíc se to týká samozřejmě práce. jediné, co doopravdy musím je, si začít alespoň trochu věřit i v těch nejsložitějších okamžicích. říká se with confidence you have won before you have started, a je to pravda:) teď se tomu ještě naučit doopravdy věřit.
čím víc se blíží léto, tím víc si uvědomuju, že vlastně nemám vůbec žádné plány. je sice pravda, že vím, že chci někam vyjet a taky pracovat, to hlavně, ale prostě... nevím kam vycestovat, nevím s kým vycestovat, nevím, jestli to je vůbec dobrý nápad. na druhou stranu ale vím, že doma rozhodně ležet nechci a ani nebudu.
všechno je v poslední době tak zvláštní, nerozhodný, jednotvárný a nejhorší je to, že si to takové dělám já. nebo na tom mám alespoň ten největší podíl, jelikož můj přístup je v určitých věcech vážně na prd. no, musím se začít naučit radovat z těch nejbizardnějších věcí, z největších maličkostí, ze všeho, co mi za den udělalo alespoň malou radost a nehledat v životě něco obrovského, co bude plné štěstí, protože to člověk, když to hledá, stejně nenajde. to přijde samo a hlavně ve chvíli, kdy to nečekáme, o čemž jsem se dostatně přesvědčila minulé léto.

mějte se krásně, E.

stay away from people who make you feel like you're not good enough, because you are worth so much more

17. dubna 2016 v 19:08 | E.
děsí mě, jak rychle to od toho září uteklo a že už na konci května definitivně skončí můj studentský život. v jednu chvíli jsem sice přemýšlela, že si zkusím podat přihlášky na vysokou, ale nakonec jsem si řekla, že na to nemám a hlavně, že by mě to nebavilo a to i přesto, že kdybych mohla, tak jako studentka strávím celý zbytek svého života. asi chci přestat být závislá na rodičích, chci se osamostatnit, chci přestat řešit to, že se musím drtit do noci věci, které mi budou v budoucnu naprosto k ničemu, ale zároveň mi bude chybět to, že jsem nic kromě učení dělat nemusela, ten bezstarostný život, který stejně jednoho dne čeká každého.
nic jiného v poslední době vlastně ani neřeším, teď jsem makala, abych si mohla zaplatit FCE zkoušky, ještě šetřím na tetování, na léto a tak. ale nebaví mě to, nebaví mě tenhle život. chci s tím něco udělat už takovou dobu, jenže je to těžší než si člověk myslí. někdy si i kladu otázku, co vlastně od života očekávám a co doopravdy chci, jak chci žít, co chci prožít, čeho chci dosáhnout, co je pro mě tou slavnou pointou života. pokaždé však dojdu jen k tomu, že jsem na taková rozhodnutí a na takové myšlenky asi stále dost nezkušená, mladá, a že bych podobné věci vůbec řešit neměla, že na to bude v budoucnu dost času. pravda, času budu dost, jen jestli bude stále dostatek možností. ano, budoucnost mě frustruje jako nic jiného.
v červnu se chystám na Counterfeit, pokud neznáte, tak rozhodně poslechněte! opomenu ten fakt, že nutně potřebuju na Aerodrome festival, protože musím slyšet BMTH a že chci v srpnu na Asking Alexandria. vidím to tak, že všechny své našetřené peníze na léto vrazím do koncertů, ale i to jsou nezapomenutelné zážitky:), i když jsem to plánovala dát za cestování... kdyby tady letos nebyl úplně každý, tak by mi to možná i vyšlo.
a co vy, už plánujete na léto? jak zvládáte konec školního roku?:)

mějte se krásně, E.

do you regret it? do you regret loving him? / I will never regret loving him, because learning how to un-love him taught me how to love myself

27. března 2016 v 19:06 | E.
jaro se snad konečně přihlásilo na delší dobu o slovo, nebo alespoň já tomu pevně věřím, jelikož už nutně potřebuji pěkné počasí, aby mě denně nabíjelo pozitivní energií, protože věřte nebo ne, mou náladu ovlivňuje hlavně to, jak to venku vypadá. na dnešní den jsem sice měla v plánu první letošní Náplavku, ale nějak nebylo s kým a nebo vlastně jsem raději ani nikomu nepsala, protože mi je jasné, že by nikdo nemohl. každopádně nemůžu úplně říct, že bych si letošní Velikonoce nijak neužívala, to zase ano. poznávám něco nového, čistého a hlavně opětovaného, objevuji novou hudbu, ze které mám husí kůži pokaždé, když jí slyším, po dlouhé době se směju a tak nějak celkově si užívám toho, kdo vlastně jsem a kým jsem se, za těch 7 měsíců neustálého trápení, stala.
kdybych jsem napsala, že už si nikdy na nic nevzpomenu, že mi to už ani trochu nechybí, tak bych sama sobě pěkně lhala. chybí mi to, neustále, ale už po nocích nebrečím do polštáře. někdy přemýšlím nad tím, jaká jsem byla a co mě bavilo před rokem a vždycky nevěřím tomu, co všechno se za tu dobu změnilo, jak mě někdo dokázal tak neuvěřitelně změnit.
možná mi už chybí jen ty krásné okamžiky, možná už jenom miluju ty vzpomínky, ale sama nechápu, proč i přesto všechno mi nejde nenávidět. spletla jsem se, strašně moc a štve mě, že mi milion lidí říkalo, že si všechno jen přikrášluju, že tohle nemá budoucnost, že mě využívá, že každý je rád chtěný, že si semnou pouze hraje a... teď jsem v bodě, kdy tohle všechno přiznávám, vím a věděla jsem to i tenkrát, ale stejně jako předtím, stále mám v hlavě to, že vím, že mu na mně záleželo, že ho znám z té jeho opačné stránky, ze které ho zná asi jen málokdo, že tu byl, když nikdo ne a že sakra nechápu, proč to zakopal a zahodil, i když tvrdí něco jiného. možná tady píšu ty největší bláboly na světě, nebo mi to tak alespoň dost často připadá.
život nám má přivést hodně lidí do života a každý z nich nás má něco naučit, každý z nich ví a umí něco, co my ne, každého z nich potkáme z nějakého určitého důvodu a i když to tak často nevypadá, tohle je jeden ze smyslů života. má nás naučit milovat, odpouštět, opatrovat, strachovat se, vážit si, rozumět, naslouchat, podporovat, ale taky brát na vědomí, že ne každý s námi bude do úplného konce a umět se s tím smířit a neklást si otázku, jak by všechno vypadalo, kdyby jsme za dané a dané okolnosti udělali nebo řekli něco jiného.

není pro mě uzavřenou kapitolou a ještě dlouho asi nebude, ale smiřuji se s tím vším, nedávám to za vinu jenom sobě, neřeším, jak by všechno vypadalo, kdybych něco udělala jinak a kdybych něco neudělala vůbec, prostě vím, že jsem to tak chtěla a že jsem k tomu důvod měla. kdo v našem životě zůstat má, zůstane, tak je to prostě dané, i kdyby jste se neměli vidět pár let, vždycky si najde cestu zpátky do vašeho života a třeba se tak stane i co se nás týče, naděje umírá poslední a osudu nelze poručit.

přeji krásný zbytek Velikonoc, E.

if you removed everything you dislike about yourself, what would be left?

29. února 2016 v 21:08 | E.
měla jsem teď menší krizi, co se blogu týče, ale rozhodla jsem se, že alespoň menší únorové shrnutí by bylo dobré sepsat. nevím jak vy, jak kdokoliv, ale já už vážně začínám mít plné zuby zimy. momentálně za oknem sněží a začíná mrznout, opět... a mě už to začíná vyčerpávat. je sice pravda, že se dny prodlužují a že je brzy vidět, ale stejně se tak strašně moc těším až kabát zahrabu hluboko do skříně společně se šálou a všemi teplými svetry. chce to sluníčko, chce to trochu víc té pozitivní energie, kterou já dost často čerpám právě z počasí a řekněme si po pravdě - kdo není rád, když se probudí do prosluněného dne?
tento týden mám prázdniny a v mém životě se za únor událo docela dost zásadních věcí... možná to nejdůležitější je uvědomění. sice si říkám, proč jsem to všechno teda dělala, proč jsem tak dlouho čekala, když teď mi to nedává smysl, ale to jen proto, že z toho věčného čekání a nevědění na čem jsem, začínám být pomalu dost otrávená a hlavně unavená. proběhlo pár světlých momentů, při kterých jsem začala uvažovat jinak, myslela jinak, což se dá brát jako pokrok.
to, o čem vám (nebo sobě) musím za každou cenu napsat je, že jsem včera byla úplně poprvé v divadle, když tedy pominu ty rádoby školní výlety. byla jsem na Probuzení jara a nějak stále nenacházím slova na to, jaké to bylo. byla jsem pozvána kamarádkou z jazykovky, jelikož její bratr tam hraje jednu z hlavních rolí a vážně jsem si celé ty dvě hodiny užila, několikrát mě to dojalo a rozhodně plánuji začít chodit do divadla častěji! máte taky vždycky takovou radost z nějakých kulturních zážitků?:)
nechci si nic plánovat, chci jen, abych svému životu konečně udala nějaký určitý směr, ale bez otázek jaká bude budoucnost, co semnou bude, jak to semnou bude vypadat či jak bude všechno vypadat, to asi jen tak nejde. a přesně podobných otázek se bojím... nutí mě přemýšlet... přemýšlet nad něčím, co je neodvratné, čeho se bojím, v co doufám, že se nikdy nestane... taky někdy přemýšlíte nad tím, že by ste se strašně rádi podívali do své budoucnosti? a pak si ale řeknete, že by život jako takový vlastně neměl vůbec smysl? kdyby jste věděli jak to s vámi všechno dopadne, co udělat proto, aby jste tomu předešli a tak... děsí mě to, děsí mě má vlastní osoba, děsí mě budoucnost, děsí mě úplně všechno.

krásný březen přeji, E.

stop looking for happiness in the same place you lost it

23. ledna 2016 v 20:41 | E.
jsou za námi jarní Vánoce a schválně jestli si taky někdo pamatuje na to, jak minulý rok na Velikonoce sněžilo. někdo si evidentně spletl svátky a prohodil počasí:) já Vánoce trávila v posteli s nachlazením. potom se čas rychle přehoupl přes celý ten poslední týden v roce a na Silvestra jsem se dočkala prvního sněhu nesněhu a poslední den v roce jsem trávila s rodinou, i když to tak v plánu vůbec nebylo, ale alespoň jsem udělala důležitý krok, které jsem sice ze začátku pekelně litovala, ale teď se ukazuje, že to byla ta jediná správná volba.
jak tak koukám na dnešní datum, tak zjišťuji, že leden je skoro minulostí a já nevím, kam se poděl. vážně mě čas od času děsí, jak všechno rychle utíká... minulý víkend jsem se byla podívat na dnu otevřených dveří na filozofické fakultě UK, protože jsem tak trochu začala uvažovat o vysoké, teda ne začala uvažovat, už mám podanou přihlášku, ale nakonec ne na psychologii ani na překladatelství nebo tak, ale vybrala jsem si žurnalistiku. uvidíme, třeba nakonec budu i ráda, když mě nevezmou, protože já vlastně ani pořád nevím, jestli chci dalších pár let trávit nad učebnicema. taky jsem se po dlouhé době viděla s pár lidma ze střední a některé jsem viděla ráda, některé jsem vidět ani nemusela... znáte to:) příští týden se chystám na premiéru Dánské dívky do Lucerny a strašně moc se těším! jsem asi jediná, která dalšího Oscara přeje Eddiemu, ale prostě, já tak nemám DiCapria v lásce!
jak vůbec zvládáte leden celkově? mě už zima začíná pomalu štvát a vážně se nemůžu dočkat léta, i když zase budu fňukat, že se kvůli vysokým teplotám nevyspím a podobně, ale je to rozhodně lepší, než mít na sobě 3 svetry, teplou šálu, kulicha, zimní boty a zimní kabát. nerada chodím nabalovaná a vždycky mě to baví maximálně týden, pak se už začínám pomalu těšit na holé nohy a sluneční brýle. sice jsem se dneska probudila do zasněženého rána a vykouzlilo mi to úsměv na tváři, ale už by vážně mohlo být po zimě, přijde mi, že se vždycky strašně moc táhne...
tak doufám, že se máte všichni fajn, že si všeho užíváte, že se usmívate, že trávíte čas s těmi, které milujete a hlavně že se taky těšíte na léto a spontánní výlety, protože jestli jo, tak ho třeba přivoláme a bude tu dříve!

mějte se krásně, E.

v polovině minulého týdne jsem oslavila svátek a byla jsem obdarována, což mi udělalo v tom pošmurném dni obrovitánskou radost! pokud můj blog čtou nějaké Editky, tak dodatečně přeju jen to nej

where have all the flowers gone?

12. prosince 2015 v 18:18 | E.
už si ani nevzpomínám, kdy naposledy tu byl článek s pozitivním zápisem. pravděpodobně někdy na konci srpna, pak už se to všechno začalo sypat, pomalu, ale jistě. a teď jsem ve fázi, že by stačil udělat jeden jediný krok k tomu, abych zase šťastná byla a já se bojím... bojím se ten krok udělat, ale zároveň vím, že když to neudělám, nikdy to nebude tak, jak to bylo. víc začarovanější kruh snad ani neexistuje, opravdu:)
jsem tak šťastná, že už je prosinec! ani ne kvůli svátkům nebo tak, ale spíše kvůli tomu, že listopad vážně nesnáším... ten měsíc mi vzal už tolik důležitých lidí, podzimní deprese se na mně letos podepsali tolik, že ani nevím, jak se jim to povedlo. já už vlastně pomalu zapomínám i na to, jaké to je být šťastná, co mě šťastnou dělávalo už nedělá, a vidí to všichni, všichni se mě ptají, co mi v poslední době je. jak jim na to mám ale odpovědět? jsem blbá, protože jsem se zamilovala? ne, nejsem blbá, já se totiž nenechala uhnat na hezkoučké řečičky. já jen našla někoho, kdo mě motivoval a bez toho, aby mi jakkoliv motivačně promlouval do duše, někoho, na kom jsem viděla nenápadné sakra důležité věci, kterými on na sobě opovrhoval, někoho, kdo mi dodával sílu a ukázal mi, že láska má smysl, že život má smysl, že já mám smysl, že všechno má smysl. žádné moje, tvoje, naše. a když už jsem si tohle všechno uvědomila, tak bylo pozdě to vracet, udělat jinak. teď mě bolí každý jeho pohled, kterého se za žádnou cenu nehodlám vzdát.
doufám, že tuhle dlouhodobou nic neříkající náladu brzo vystřídá ta vánoční a já si budu moct pouštět all I want for Christmas is you bez toho, abych se zamýšlela nad smyslem toho textu a brečela.

užívejte posledních dnů v tomto roce, E.

the easiest way to tell if you're happy or not, is during the nights before you go to sleep

7. listopadu 2015 v 15:59 | E.
ani vlastně nevím, jestli se něco zlepšilo, jestli jsem začala přemýšlet jinak a jestli vůbec chci začít přemýšlet jinak. asi ne, viditelně, jinak bych to snad už dávno udělala.
začal listopad, měsíc, který tolik nemám ráda. všechno je během něj tak pochmurný, tolik lidí během listopadu odchází a už se nikdy nevrátí, tolik krásných chvil listopad spláchne jakoby nic. možná to tak vidím jen já, kdo ví, každopádně si už teď sedmého listopadu přeju, aby se co nejrychleji přehoupl, nic nepokazil a abychom už mohli vítat prosinec.
tenhle rok utekl neuvěřitelně rychle a já stále nevím, jestli jsem ráda za to všechno, co mi přinesl, ať už to byly vzpomínky krásné či naopak... vím, že bych měla být ráda za každou zkušenost, ale i tak, přijde mi, že je v poslední době úplně všechno prázdné, nijaké, lehko nahraditelné.
pár krásných zážitků jsem během posledních týdnů měla:) s nejlepší kamarádkou, kterou jsem po nekonečných týdnech konečně viděla, jsme si zašly do kina na film, který jsme už tak dlouho chtěli vidět - na Fakjů pane učiteli 2! pokud jste i vy unešeni z jedničky a pouštíte si tuhle praštěnou komedii kdykoliv, když potřebujete rozesmát, určitě na dvojku zajděte:) je stejně skvělá jako jednička. dále jsme se se sestrou tuhle středu vypravily na koncert nizozemštích Kensington do Rock Café a rozhodně ani jedna z nás nelitovala, protože to byl fakt krásný večer s perfektní hudbou! byli jste? nebo jste o nich ještě nikdy neslyšeli? plánuji článek, tak snad se k tomu dostanu. pak jsem oslavila Halloween, trávila několik odpoledních hodin s čtyřnohými kámoši, přesvědčila jsem se o tom, že Praha je neuvěřitelně nádherná za každého ročního období, pár věcí jsem si začala urovnávat v hlavě, několikrát jsem se i zasmála, což ještě do nedávna neexistovalo a tak nějak zjišťuji, že všechno zlé je pro něco dobré. ať už se to začne ukazovat za nějakou určitou dobu, ono to přijde, věřím tomu.

užívejte podzimních slunečních dnů, E.

success is liking yourself, liking what you do, and liking how you do it

21. října 2015 v 17:50 | E.
konec října už pomalu klepe na dveře a teprve až dnes píšu první článek za celý měsíc. není to ani tím, že by nebyl čas nebo třeba myšlenky, naopak, těch je až moc a já pouze nevím, jak je všechny sepsat.
jsem ztracená, naprosto. ztratila jsem samu sebe a nikdy bych neřekla, že to bude tak těžké se zase vracet zpět do starých kolejí... podzim miluju nadevše, ale z fleku bych vrátila léto. možná to bude tou depresivní náladou, kterou s sebou podzim vždycky přinese, možná to bude tím, jak jsem se v létě cítila a možná to bude taky tím, že v létě jsem byla doopravdy šťastná, možná zatím vůbec nejšťastnější. nebaví mě to, nebaví mě, že nevím, proč se cítím takhle a takhle, nevím vůbec nic a přijde mi, že všechno a všichni jsou proti mně, i když to tak vůbec není. všechno mi jasně našeptává, že se mám zbavit jednoho jediného pocitu, jednoho jediného člověka, vymazat všechny vzpomínky, ale nejde to, prostě ne. a nejde to kvůli tomu, že se toho nechci zbavit. až někdo vymyslí něco, co dokáže vymazat veškeré vzpomínky a díky čemu jde zapomenout na člověka, ať mi dá vědět.

tohle pondělí bylo po dlouhé době fajn:) v polovině září mi kamarádka z jazykovky poslala song Ryana Keena, povyprávěla mi, že předskakoval Sheeranovi a hlavně mi řekla, že tu ke konci října bude mít první vlastní koncert a jestli bych náhodou nechtěla jít, že hledá parťáka - hned další týden jsme kupovaly lístky a pondělní večer si moc užily!:) takže pokud jste o něm ještě vůbec neslyšeli a nebo třeba neznáte ani skvělého předskokana (Bob O'Keeffe), určitě si je poslechněte.
a jak jste se během října měli vy? doléhají na vás během podzimu deprese, nebo to je pro vás naopak šťastné období?
mějte se krásně, E.

my philosophy is: it's none of my business what people say of me, and think of me - I am what I am, and I do what I do

25. září 2015 v 23:11 | E.
po měsíci se opět ozývám s kecacím článkem - po pravdě ani nevím, kde bych měla začít. nálady se u mě střídají jako na běžícím páse, stále mám jakási očekávání, kterých se držím, i když vím, že to nemá cenu, nastoupila jsem na novou školu, kde to zatím klape tak, jak má, v pondělí mi odjíždí nejlepší kamarádka na vysokou, tudíž nebudu mít s kým vysedávat hodiny a hodiny v kavárnách, opět jsem se ostříhala, už delší dobu mi je špatně a sama nevím, jestli psychicky nebo fyzicky, zjišťuji, že se denně potřebuji ze všeho vypsat, jinak neusnu, protože přemýšlím nad úplně vším a hlavně si užívám přicházející podzim.
abych byla upřímná, nejradši bych si sbalila pár věcí a odjela na dlouhou dobu někam, kde bych mohla přemýšlet nad tím, co dělám špatně, co od života očekávám a hlavně, kde bych třeba znovu našla štěstí a kde bych mohla být sama sebou. máte to taky tak? přijde mi, že nežiju, že pouze každý den nějak přežívám... což je špatně. a ani nevím, jak se to stalo - jak se z tak překrásného srpna mohlo všechno během září pokazit, jak se všechno mohlo lusknutím prstů rozplynout.
v posledních dnech si vystačím pouze se sluchátky, s co nejvíc tmavou rtěnkou, čajem, svetrem a s triliardou myšlenek na jednu jedinou osobu. padá na mě podzim, mé nejoblíbenější období, ale já bych ho teď s chutí měnila za léto. hned, teď, okamžitě.

máte taky někdy pocit, že nikam nepatříte? že sice existujete, ale nežijete? že něco potřebujete, ale vlastně ani sami pořádně nevíte co?
E.

lie in the sunshine - daydream about the life you would lead if failure wasn't a thing - open your eyes - take small steps to make it happen for you

26. srpna 2015 v 1:06 | E.
prázdniny jsou skoro pryč a přijde mi, že letos utekly ještě rychleji než jakýkoliv jiný rok. v pondělí jdu na přezkoušení kvůli pomaturitnímu studiu jazyků, tak jsem sama na sebe zvědavá, jak vše zvládnu a hlavně, jak se mi bude chtít vstávat. na poslední víkend v srpnu jsme si naplánovaly se sestrou výlet do naší milované Vídně, takže se už nemůžeme dočkat a pomalu začínáme mít cestovní horečku a plánujeme, kam všude se musíme podívat a co s sebou:))
rok se s rokem ve čtvrtek sejde zase a já budu slavit svou devatenáctku, neuvěřitelný. abych pravdu řekla, tak v poslední době zažívám ty nejhezčí týdny v mém dosavadním životě a proč si nechám pro sebe, protože přeci jenom, není to nic, s čím bych se svěřovala kdekomu, natož to takhle psát internetovému světu:) v Praze jsem dalo by se říci obden, poznávám jí z úplně jiného pohledu člověka, který zde žije od narození a pro kterého památky nejsou už nic extra - nutno říct, že tenhle pohled se mi zamlouvá víc. v sobotu jsem oslavila kamarádčinu devatenáctku na vinici, během tří týdnů jsme s rodinou zrenovovali celý byt a já si zvykla chodit spát po půlnoci, což není vůbec dobrý, vzhledem k tomu, že se to co nevidět budu muset zase odnaučit.
jaké jsou vaše nejhezčí vzpomínky z letošních prázdnin?:) a chystáte se ještě někam, nebo už pro vás prázdniny skončili?
E.

 
 

Reklama